U garáže nám rostou dvě borovice. Jsou to dnes už statné nigry, borovice černé, špičkami se už poměřují s hřebenem střechy. Ještě před pár lety měly větve už od země. Kolem domu se nedalo projít a taky nebyl moc velký důvod, proč tudy chodit. Postupem zvelebování zahrady jsem borovice prořezal odspodu. Máme teď u těch borovic dřevník, přechováváme tam krbové dříví, no a u stěny garáže je přilepená bouda na zahradní nářadí. To předesílám kvůli pochopení situace. Jedna větev je (byla) tak ve výši cca 180 cm. No a když jsem si nedal pozor, praštil jsem se o ni do hlavy.

Včera to bylo pořádně, byla to morda neboli hyba a tekla mi krev – a teď, co tyto řádky ráno píšu, mám na hlavě srandovní náplast. Nedával jsem pozor, bylo to k večeru, do obličeje mi svítilo sluníčko – to jsou ty omluvy a výmluvy za nepozornost.

Už se to nestane. Ne snad, že bych už nikdy neměl být nepozorný. Vzal jsem pilu a větev uřízl.

Moje povídání se ale jmenuje "šrámy". Ten druhý šrám nebyl můj. Odpoledne mě navštívil jeden pán. Zaparkoval před barákem a když jsem mu šel otevřít branku, vítězně mi hlásil, že nacouval do lampy. Nejdřív jsem to nechápal. Ulice byla prázdná, jedno, dvě auta tu a tam, a lampa vzdálená třicet metrů. Ale jo, byla to pravda, ten člověk do ní nacouval a trefil ji nárazníkem a utržil šrám. Mohlo to dopadnout hůř, ale nedopadlo to hůř: blinkr přežil.

"Byla schovaná za sloupkem," vysvětloval. Stejná blbost, jako že mi svítilo sluníčko o očí. Prostě, nekoukal, zrovna jako já nekoukal, jak se patří.

V zásadním bodě se situace liší.
Nevzal jsem na tu lampu pilu.

Nořina volba

Škoda že se nedá napsat "Nořiina volba", bylo by to jasnější, ale i tak je zřejmé, že nastala situace pro Noru a její volbu osudová. Začnu jejím přátelstvím s Fanánkem, dalmatinem našich kamarádů ze sousedních Černík. Stačilo mi říct "jdeme za Fanánkem" a Nora okamžitě opustila svůj pelech pod psacím stolem a hrnula se ke dveřím. Domluvil jsem se s Věrou a Pepíkem, jeho pány, že se potkáme na Myší louce, to je louka mezi lesem a silnicí na Oleško. No a jim zase stačilo říct Fanánkovi "jdeme za Norou na Myší louku" a on už vzal tlapy na ramena a pádil tím směrem.

Sešli jsme se v pořádku, jenže se ukázalo, že jsem hrubě podcenil nebo přecenil temperaturu, zkrátka, špatně jsem se oblékl, vyrazil jsem na společnou procházku jen v košili. Takže jsme se dohodli, že oni půjdou pomaličku Březovskou ulicí a já se vrátím domů pro něco teplého na sebe a půjdeme pak do lesa z opačné strany než od Myší louky. A Nora?

Té nastala ta krušná volba. Má zůstat s Fanánkem, nebo má jít se mnou?
Strnula uprostřed ulice a nevěděla, kam jít. Fanánek, statnější a flekatější než kdy jindy, kroužil po louce. No a já mizel za rohem.
Dopadlo to dobře, ze všech hledisek. Nora volila mne a dostala za to několik frolíků, těch dobrých ňamítek. Vrátili jsme se k Fanánkovi, já už v mikině a pejskařské vestě – s kapsou plnou dalších frolíků.

A že jsme nakonec zmokli, to bylo na vyvážení dobrého a nedobrého. Příběhy s absolutním happy endem nejsou pravděpodobné.

Vysekaný Rossi

Nora má mnoho přezdívek, aplikujeme je podle momentálního projevu, někdy je to Ušoun, někdy Nechuta, ale občas je to Rossi. To když nasazuje maximální rychlost a v zatáčkách to klopí, div neškrtá uchem o zem. A nedivil bych se, kdyby škrtala. No a když prší, což prší, bývá kluzko a náš Rossi se někdy vymete. To například vede cesta z lesa k našemu domovu přes řepkové pole. To je probrázděné více méně pravoúhlými stezkami, jednu prošlapali lidi, druhé vznikly ve stopách kol nějakých zemědělských strojů. No a Nora-Rossi to tam včera po dešti nebo spíš mezi dešti prala a zahnula do pravého úhlu a její čtyřkolka podklouzla a parádně se vymetla.

Je to bojovník s Rossiho srdcem. Vymetla se a hned zase byla na kolech, tedy na nohách a hnala to dál plnou rychlostí. Byla, pravda, drobet zablácená, takže i ta Nechuta na ni platila.
No a Ušoun, to je přízvisko, které platí pořád.