Před budovou, kde mám v Břežanech ateliér, mě zastavil pán ze sousedství. Slyšel, že se zabývám fotografií a že tomu rozumím a abych mu poradil.

"Moc rád. Tak povídejte."
Ukázal na pusté koruny stromů, černé větve šátraly po bílé obloze.
"Když tohle vyfotím, větvičky mají kolem sebe takové fialové."
"Aha," povídám. "Tomu se říká chromatická aberace."
Bylo vidět, že jsem udělal dojem.
"A co se s tím dá dělat?"
"Z fotky se to dá softwarově jakž takž odstranit."
"Jenže já nechci, aby to ten můj foťák dělal!"
"Jak ho máte dlouho?"
"Osm let."
"Tak ten to bude dělat a dělal to od začátku a bude to dělat furt."
"Jenže on stál pětadvacet tisíc!"

Ach jo. Těžko se radí. Pán odcházel a bylo mu jasné, že tomu nerozumím ani za mák. Vždyť zaplatil pětadvacet tisíc! Musí se poradit s nějakým skutečným odborníkem.

K minulému povídání
Tu popelnici jsem opravdu v předvečer popelářského dna vystrčil, takže na svatozář mám plný nárok. Ale už vyšisovala.

Lež jak věž

Onehdy jsem četl, že vysílač v Praze na Žižkově patří mezi 10 nejhnusnějších staveb na světě. Včera jsem tam byl na tiskovce Samsungu. Měli ji v salonku nad restaurací. Do salonku vede točité schodiště, jeho stupně jsou z kovových litých segmentů. Na každém stupni je jméno města, název věže a silueta věže. Plyne z toho, že prakticky v každém větším městě na světě je nějaká taková věž, jako máme v Praze. Jestlipak všichni lidé z těch všech zemí si myslí, že je ta jejich věž nejhnusnější? Myslím že ne. To jenom je naše české špecifikum, že si sereme do vlastního hnízda s chutí a dobře.

Jako nudle v bandě

Jednou napíšu epos o věrném přátelství Nory a Fanánka. Ano, přátelství, Nora nemá všechny tělesné atributy nezbytné k naplnění toho, čemu technicky říkáme láska. Takže výzva typu Jdeme za Fanánkem v ní vyvolává nadšení a nejinak tomu bylo včera.

Fanánek nebyl sám. Potkali jsme se s Věrou a Josefem a jeho bratrem s rodinou na louce, kde Fanánek s Norou obvykle vedou svoje zápasy. Tentokrát se k nim připojil i Bertík, pejsek velkého vzrůstu a ještě větší pohyblivosti. Vzniklo z toho tornádo, které ne a ne polevit.

Nakonec se smráklo a šli jsme k Věře a Josefovi na čaj. Věren zásadě, že starý mazák pečlivě volí nejpohodlnější místo k odpočinku, sedl jsem si na pohovku, nikoli do proutěného křesla. Jenže to byla pohovka, která je extenzí, tedy prodloužením té zápasové louky. Stalo se ze mě tatami či žíněnka k psímu zápasu, dupalo po mně dvanáctero tlapek, bičovalo mě tré ocasů a toliktéž čumáků do mne vráželo. Pochopil jsem význam rčení o nudle a o bandě.
Pohodlné není vždy to, co se pohodlné zdá. A hlavně, pohodlí je třeba volit bez tří psů.