Mají uznání
Úderem čtrnácté po obědě a někdy po páté odpoledne zahajují Gari s Norou nátlak na druhou, respektive třetí procházku. Omrzují, postaví se před člověka a čumí, Nora přišla nedávno s novinkou. Postavila se přede mne a drobně cupitala na místě, předvedla něco jako taneček.
Poselství jsem pochopil: jdeme.

A dnes? Neděle byla ve znamení stříhání břečťanu. Děláme to každý rok, jinak by nás břečťan pohltil i s bačkorami. Na žebříku s nůžkami kraluje Ljuba, já bych to udělal špatně. Já uklízím listí a držím žebřík.

Není to úplně jednoduchá práce. Trvá dlouho. Do pěti? Jistě. Do šesti. Do sedmi…

Žádní nátlaky, žádné ťapičkování. Mají uznání, že někdy je třeba respektovat práci. Procházky se dočkaly, ale až pozdě. Jednou v roce má břečťan přednost.

Šmarjá, kde ho mám?
Jdeme z procházky domů. Gari běží napřed a počká u vrátek. Nora se courá vzadu. Musí ke všemu čuchnout, u jednoho domu mají u plotu lískové oříšky. Nora je musí ochutnat. Ráno odváželi bioodpad a po každé popelnici zůstala smrdutá loužička. Všechny jsou zajímavé.

Jsme už padesát metrů od branky. U chodníku stojí auto. Obcházel jsem ho ulicí, ale v protisměru vyjelo jiné auto, takže jsem se vrátil a vzal jsem to z druhé strany. V tu chvíli Nora právě zkoumala loužičku. Zvedla hlavu – a já byl pryč.

Vynořil jsem se zpoza auta, právě když se zoufale rozhlížela. Von mi zmizel! Kde je? Co si počnu? Bídně zde zahynu!

‟Tady jsem, Noro. Už jsme skoro doma. Pojď.‟

Nora pak klidně šla, k další smradlavé loužičce.

Mazaná jak četník
Nora objeví svinstvo a má zájem. Houknu na ni, že je prase a vyzvu ji, aby koukala mazat a svinstev si nevšímala. Je to vychovaný poslušný pes. Nevzdoruje. Dostala pokyn a vykoná ho. Přestane si svinstva všímat a jde mi u nohy.

Jdeme dál a já se v duchu začnu zabývat významnými otázkami, jako je vývoj kurzu ředkví na plodinové burce v peruánské Limě. Pak si vzpomenu, kde je Nora. U nohy není. Za mnou není. Nikde není. Houknu, je to vycepovaný pes a musí přijít.

Přijde. Vynoří se z míst, kde je to svinstvo a abych si nemyslel, že je život jednoduchý, olizuje se od ucha k uchu a tváří se nadmíru spokojeně. Pak už jde u nohy jako správně vychovaný pes.

Je vedro
Opravdu vám neříkám nic nového. Je fakt hic. Protahuju hodinu na odchod na večerní procházku. Nechal bych to na sedmou… možná ještě později, to už ale bude tma…

Přijde Gari a začne vymáhat. Holt, má hodiny v hlavě. Tak tedy jdeme.

Máme několik okruhů. Hodně velký, střední, menší a malý. Večer obvykle volím ten střední. Co kdybych ho zkrátil? Vzal ten menší? Nebo dokonce malý? Nebudou dělat ksichty?

Takto přemýšlím a vejdeme do lesíka hned vedle bývalého prasečáku, bude se tu stavět škola. Říkáme mu Cíp. Jdeme Cípem. Mám pořád ještě čas na rozmyšlenou. Jakákoli varianta začíná Cípem.

Projdeme lesíkem… a Nora místo vlevo zamíří vpravo… Na absolutně nejkratší variantu, menší než malou, na okruh zvaný malinký!

Taky je jí vedro. A ví, že já ksicht určitě dělat nebudu.

Tohle ale fakt není spravedlivý
Měl jsem dopoledne něco ve městě. Vrátil jsem se domů a ani pořádný oběd jsem si neudělal. Stačil krajíc chleba a šel jsem s pejsky ven, už skákali a chtěli procházku. Vrátili jsme se, mohly být čtyři. Vedro mě docela zmohlo, zalehl jsem tedy na kanapíčko a dal si šlofíka. Pořádného, probudil jsem se v pět.

Víte, že kolem mě ty bestie skákaly? Můj argument byl: vrátili jsme se před hodinou. Jejich argument: Ale v pět se chodí na třetí procházku.

Kdo myslíte, že vyhrál? Teď je večer a Ljuba se vrátila ze čtvrté procházky.