27.5.2022 | Svátek má Valdemar


BEST OF HYENA: Šlo to rychle

9.5.2022

Na Ljubu přišlo bolení v krku a kejchání a zvýšená teplota. Covid testy negativní, takže dobrý. Vpodvečer jsem byl s pejsky (oběma pejsky) dole v obývacím pokoji. Šel jsem se podívat nahoru, jestli Ljuba něco nepotřebuje. Nebyla tam, hledala něco ve vedlejším pokoji. Zašel jsem za ní a něco jsme si povídali. Neprobírali jsme nesmrtelnost chrousta, nepředčítal jsem jí bibli. Jen tak jsme prohodili pár slov a poté jsem ji doprovázel do ložnice.

Zpod deky vyčníval povědomý útvar. Garina zabořená hlavou pod deku, jen zadel jí koukala. Stihla to z přízemku nahoru a šup do postele snad za dvě, tři vteřiny.
Ne, nenastal řev, jak by nastal za normálních okolností (ale normálně by to Gari neudělala). Nastala chvilka sdílení pod dekou. Jak známo, pes v posteli je léčivý element. Snad i ta krátká terapie zabere.

Dnes ne o psech

S Jiřím a Radkem chodíme cvičit tai-ti do tělocvičny školy ve Zvoli. V úterý nás trénuje Tomáš Veselý, ve středu a čtvrtek cvičíme sami, blbějc a zato úporně. Jiří dojíždí do Zvole z Oleška autem a cestou mě nabírá a vrací domů.

Tak tomu bylo i minulý čtvrtek. Toho dne jsem šel cvičit se zesílenou výbavou, kromě cvičebních bot jsem vzal i notebook a brejle, abychom mohli podle videa pilovat detaily sestavy 74 forem. Cvičení skončilo, po nás nastoupila dámská skvadra cvičenkyň jógy, načež mě Jiří Knébl dovezl domů.
Okamžitě jsem postrádal brejle. Volal jsem Jirkovi, byl ještě na cestě. Byl tak hodný, že zastavil a prohledal auto. Nic nenašel. Vzal jsem své auto, dojel do školy, vyrušil jogínky a šmejdil po tělocvičně a šatně. Nic. Brejle zmizely. Zkoumal jsem chodník a vozovku v místech, kde Jiří parkoval a kde mě u nás před domem vysazoval. Nic.

V pátek a v sobotu jsem sestavu cvičil doma na terase ve fuseklích (je dřevěná a fusekle pěkně kloužou), ale v neděli jsem si řekl, že si dopřeju botky. Mám kung-fu botky, koupil mi je k Ježíškovi synek David. No a v jedné z nich vězely ty brejle.
Hned jsem Jirkovi volal, jestli zná písničku „malé kotě spalo v botě“. Znal ji. Ale o brejlích v botě nevěděl. Neodpustitelná to nevědomost!

Keňský běžec

Nora je ráda, že chodí a kluše, kdežto Gari je běžec. S alejkou spojující náš Šmoulov a Markovičkami sousedí pole, obilí tam vzrostlo možná na padesát centimetrů. Gari se rozběhne a opíše možná půlkilometrový kruh, čistě z radosti z běhu. Přilítne ke mně a ani není zadejchaná. Mohla by se přihlásit za keňského běžce do Pražského maratonu. Tedy, rád bych viděl, jak by keňští běžci obstáli v obilí!

Jak smrdí pes

Hodně, například Garina. Zase se v něčem vyválela. Velmi pokorně šla do garáže a sklonila hlavu pod hadicí. Tekuté mýdlo je součást trvalé výbavy naší garáže (žádné auto v ní nikdy nestálo, je to osud nejedné garáže; pravda, parkovával jsem v ní motorkou). Takže jsem ji umyl, osušil a doprovodil kázáním, aby se to neopakovalo.

Smrdí dál. Ne strašně, ale smrdí. Vím, že to bude trvat minimálně dva dny. Pak nastane fáze voňavého psa (v češtině nemáme neutrální slovo pro čichový vjem – vůně je pozitivně hodnotící slovo. Pach by byl v pořádku, kdyby nebylo slovesa páchnout. Nicméně, i kdybychom to slovo měli, neodstranilo by to truchlivou skutečnost, že bych ho mohl aplikovat až za dva dny.

Vymňouknutí

Nebudu psát Odcházení po vzoru Václava Havla. Vymňouknutí je ten správný titul pro dnešní absurdní drama. Nastalo za slunného rána. Ljuba odjela do práce, je pořád zarýmovaná a tak spím s pejsky v pracovně – a deku jsem dal větrat na balkon. Poté jsem se odebral s pejsky na obvyklý okruh.

V bodu obratu, tedy na nejvzdálenějším místě, se spustil déšť a provázel nás až k rohu naší ulice. Poté ustal a vysvitlo sluníčko a smálo se mi po zbytek dne.

Deka nebyla celá mokrá, on ten balkón má převis, ale ze čtvrtiny by se dala ždímat. Vymyslel jsem chytrost. Natáhl jsem do chodby olejový radiátor, přes něj položil dřevěnou mřížku, kterou používáme, aby psi neutíkali z patra do přízemku, na to položil deku, vše vyfotil a poslal příteli Jiřímu Knéblovi.
Vzápětí se Jiří telefonicky ozval. Měl z mého neštěstí upřímnou radost, ale protože je přítel, hned nabídl pomoc: prej abych to naložil do auta a dovezl k němu a že strčí deku do sušičky.

Jéžiš! Dyť my máme taky sušičku! Zrušil jsem chytrost, deku nacpal do sušičky a za hodinu byla použitelná. Teď ještě něco udělat, aby se o tom nedozvěděla žena, to by bylo řečí! Hlavně to nenapsat do Hyeny, někdo by mě prásknul. To bych to vymňouk!

220506gari

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena

Neviditelný pes