Gari už je silnější než Nora. Dostala se do vrcholu sil a Nora ve svých sedmi letech už je na sestupu. Gari běhá rychleji, skáče svižněji, všude se hrne první. Tak třeba – Ljuba si lehla na lehátko a Gari hned šup, a nacpe se jí do nohou. Nora aby jenom koukala a stála opodál. 

Jenže s věkem se dostavují zkušenosti a mazanost. Nora tedy stojí opodál a pak odběhne a přiběhne s plyšákem. Běží s ním do zahrady. Silná Gari seskočí z lehátka, běží za Norou, sebere jí plyšáka a zatím co mlátí kořistí o zem, Nora se elegantně vrací a poněkud znaveným skokem se dostane na lehátko a uvelebí se Ljubě u nohou.

Ovečka na stromě

Včera jsme s Ljubou vertikutili - ošetřovali jsme trávník vertikutátorem. Vypadá to jako sekačka a uvnitř to má drátěného ježka, který se očí a rve starou trávu. Touhle věcí se projede celá plocha trávníku a pak se musí vyrvaná tráva nabrat normální sekačkou. Dělali jsme to včera, protože mělo pršet a je fajn, když se trávník po téhle kúře pořádně prolije.

Gari to pozorovala z obýváku oknem, Nora pomáhala tím, že se pletla střídavě před vertikutátor a sekačku, taky ji moc zajímalo, jak Ljuba rozsévá hnojivo: na to jsem zapomněl, musí se to pak přihnojit. A co ovečka? Hned se k ní dostane. Jde o plyšáka, ono to vpadá spíš jako skunk, je to takový trochu organizovaný hadr. Já používal tu ovečku jako markant, abych věděl, kde je odvertikutěno a kde osekačkováno a kde už je hnojivo. Nora pak chodila a vždycky ovečku sebrala a odnesla na jiné místo a vytvářela chaos. Nakonec to dopadlo tak, že Ljuba položila ovečku na spodní větev vrby, aby nepřekážela.

Po chvíli – řev. Oba pejskové velmi rozhořčeně štěkají. Jdu se podívat. Štěkají na ovečku na stromě.
Ovečka nemá být na stromě. Ovečka má ležet ve vertikutací dráze a překážet. Tak je to ve světě našich pejsků, ve světě, kde je pořádek ve smyslu psího řádu.

Eliášek po měsíci

Anna s Radkem přivezli v neděli opět Eliáška. Chlapeček je na světě měsíc a pár dnů, vyrostl o sedm centimetrů. Pejskové projevují mírný zájem o Eliáška, Eliášek o pejsky žádný. Zatím jsou to zájmové mimoběžky.

Jakž takž zvědavá je Gari. Opatrně nasune hlavu do košíku, ve kterém Eliášek spí, a očuchá ho. Nora stojí opodál a přihlíží. Možná se obává, že se v tom chlapečkovi probudí psožravá šelma? Nevím, nicméně je zřejmé, že důvěru nemá žádnou.
Jejich obezřetnost chápu a sdílím. Taky se do miminek raději nepletu.

Začíná být fakt horko

Pejskové byli až dosud vcelku v pohodě. Teď už na ně horka začínají doléhat. Přijdeme domů z procházky a místo aby se vrhli k misce, rozplácnou se v předsíni na dlaždičkách. Gari už neskáče do auta, musím ji vybízet, a Noru, tu tam musím naložit jak bochník do pece.

Když už jsme se dostali k bochníku… Včera našla Gari půl šišky chleba vyhozeného za jednou chatkou u Oleška. To jsme měli za sebou tak asi kilometr z pětikilometrového putování. Byl jsem zvědav, za jak dlouho ji to nošení chleba omrzí. Omrzelo asi po dalších dvou kilometrech, pak se odloženého chleba ujala Nora a takhle na střídačku ho společně dopravily až k autu. Teď mám chleba na zadním sedadle. Ožírají ho? Vůbec ne. Je to trofej. Viděli jste snad Kvitovou okusovat Pohár mistryň?

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena