Výměna hodin
Minule jsem tu psal, jak jsem si koupil digitální budík a že mu nesvítí jedna dioda. A že si pěstuju nevrlost, abych ho šel vyměnit.
To jsem kdysi četl moc hezkou knížku soudniček Františka Němce a tam byla scéna, jak pan, dejme tomu, Pivoda šel vrátit zelenou šunku k řezníkovi a potkal pana, dejme tomu, Hnízda a pan Hnízdo se ptal, kampak, kampak, pane Pivoda, a pan Pivoda mu řek, vy děte pryč, pane Hnízdo, vy jste smíšek a každýho rozesmějete a já jdu vrátit šunku a to tam nemůžu přijít s hubou od ucha k uchu!
A on ten Hnízdo se rozesmál a povídá:
"No to je teda situace!"
To rozesmálo pana Pivodu a ten říkal, to jste celej vy, pane Hnízdo, vy tomu řeknete situace, když já jdu vrátit zelenou šunku! A šel vrátit tu zelenou šunku a měl hubu od ucha k uchu a řezník ho vyhodil i s tou šunkou, že prej bůh ví kde ji nechal válet na sluníčku a není divu, že je pak zelená, a ten Pivoda vyhozený od řezníka nafackoval tomu Hnízdovi za to, že ho rozesmál, a to byl základ té soudničky.

Proto jsem v sobě pěstoval nevrlost a přál jsem si, abych žádného Hnízda nepotkal.
Vlezu do krámu hodně nevrle a tam nikdo nebyl.
Aha, řekl jsem, oni se raději poschovávaj, jen aby mi nemuseli vyměnit budík.
Pak jsem si všim, že zpoza regálu kouká zadek. Jdu se podívat a on tam krámskej něco šrouboval.
No jo, on šroubuje, aby mi nemusel vrátit budík.
Tak jsem ho oslovil, že jsem si včera koupil budík a že mu nejde dioda.
On přestal šroubovat, vstal, rozbalil krabici a vrazil šňůru do zásuvky.
Podle generálského efektu teď ta dioda bude fungovat, a on mi ten budík nevymění.
Dioda nefungovala.
"No jo, vážně, ono to nefunguje," řekl krámský.
Teď řekne, že jsem s tím mlátil a že jsem si to měl prohlídnout v krámě a kdo ví, co jsem s tím vyváděl, aby mi ten budík nemusel vyměnit. Nebo řekne, že už žádnej nemá, jen aby ho nemusel vyměnit.
No a on šel a vyměnil mi ho.
Odcházel jsem nevrlej, protože když to šlo takhle hladce, nemám o čem psát do Psa!

Masopust ve Zvoli
V sobotu jsme ve Zvoli slavili Masopust. Nebyla to žádná povinná folklórní akce sledovaná ministerstvem kultury a etnografickou komisí dohlížející na autentičnost masek a obešla se bez grantu evropského strukturálního fondu pro podporu multikulturní diversity. Sousedi se sejdou, ponejvíce rodinky s dětmi, každý se vymustruje jak umí, u rybníka ochotníci sehrají divadlo a pak průvod táhne dům od domu, děti dostanou na každé zastávce koláč, dospělí frťana. Je to neokázalé, prastaré, nenucené a správné. A třeba časem přijdeme na to, že i na té autentičnosti masek něco je a že průvod, ve kterém místo Spidermana a Predátora půjde klibna, Turek, ras a pohřebenář, nás všechny potěší ještě víc. Ostatně, i u nás ve Zvoli se s tím začalo: měli jsme kata, medvěda, smrtku i bábu, tedy fousatého chlapa s čepečkem na hlavě.

Já se vymustroval stylem "co dům dal". Vyřazený koupací plášť a na hlavu jsem si dal mop coby paruku. Příště si ale pořídím zavčas nějaký maškarní hábit. Můj někdejší soused a stále ještě přítel Daniel Špička má pro tyto účely starou rakouskou oficírskou uniformu. To je ideální převlek: je to maškarní a chlap v tom vypadá, inu, jako rakouský oficír. Tady je jeden obrázek z té slávy - z její závěrečné fáze, kdy průvod chodí po domech. K mání byla i kořalička - tohle se odehrálo beze mě. Ne, že bych byl tak úzkostně proti kořaličce před pátou hodinou odpolední, ale musel jsem pak ještě jet autem.

Setkání s roztržitým zajícem
Jdeme takhle s Iris lesem, po cestě, která vede jeho okrajem. Lidi si ji vyšlapali. Dříve vedla cesta podél lesa, ale při každém orání vzala zasvé. Teď je tu cesta lesní, nezoratelná, vede klikatě mezi borovicemi a duby, pěkně ve stínu. Rádi tudy chodíme.
Ten zajíc tudy taky rád chodí, to na něm bylo vidět. Kráčel volným krokem gentlemana, který nemá naspěch. Hlavou se mu točily vzpomínky na nějaký veselý večírek. Rozumějte: on neběžel, on nehopkoval, on šel, přímo nám naproti.
Iris se zastavila a já taky strnul. Dívali jsme se na něho, jak se k nám blíží. Nevím, jak ho vnímala Iris, ale já ho bral jako zatoulaného kamaráda z mokré čtvrti. Líbila se mi jeho bezstarostnost a zároveň mi ho bylo trochu líto: jak strašně se lekne, až procitne a uvidí před sebou psa!
Byly to zbytečné obavy. Nevšiml si nás, ani když se k nám dostal na pět, no, abych nepřeháněl, na deset metrů. Pak volným krokem, sešel s cesty, zabočil mezi stromy a rozvážným krokem se odebral za svým obchodem někam do hloubi lesa.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena