Nebyl jsem u toho, nicméně vše naznačuje, že se Gari emancipuje: obě dámy dostaly kostičku. Uplynul Čas Č a jedna kostička sežrána, druhá zůstala. Je mnoho důvodů k domněnce, že ta sežraná prošla Garinčinými útrobami, ale to už nikdo nedokáže. Zbyla tady kostička jedna, na dva psy, a ti se poprali.

Nebyl jsme u toho, situaci zvládla Ljuba rukou přísnou a tato ruka povládne i nadále, neboť nelze trpěti virvály a alotria.

Nicméně platí, že Garinčina dosavadní nezvýhradná podřízenost je u konce – a je věru kupodivu, že to nastalo po jejím úrazu, kdy byla nemohoucí, zafačovaná, s kornoutem na hlavě.

Nech Garinku? Nech Norinku!

Někdy pokládám za nutné zařvat Nech Garinku! To když se hrátky zvrtnou a vypadá to víc na psí rvačku než na laškování. Platí na to i povel Harmonie, pochybuji, že je kodifikován v kynologických příručkách. Nora Garinku honí a deptá a Gari uniká – někdy se schová do některé z jam, které zbyly ze starých časů ve zvolském lese, když staří Zvolané těžili zvětralou břidlu na stavbu domů, jindy se schová v křoví.

Schová? To je minulost.

Kupodivu obrat nastal v této době, těsně poté, kdy měla Gari úraz a komplikace a byla na kapačkách a brala antibiotika – ještě teď jí dáváme biotika, aby se vzpamatovala. S biotiky do ní vjel čert. Žádné schovávání do vykutaných děr anebo do rozsochy v habrovém křoví. Zápas skoro rovnocenný. Řekl bych, že na body pořád ještě vítězí Nora, ale KO to opravdu není a cítím, že brzy budu volat: Nech tu Norinku!

Zvolání Harmonie je univerzálně platné, a vztahuje se nejen na psy.

Tanec v podzimním slunci

Gari ve skluzu

Vypravili jme se do rokle nad Ohrobeckým potokem. Je to hodně divoký kus krajiny, potok, kterým protéká sotva pár kýblů za vteřinu, stačil vyhloubit zářez... musel bych se podívat ve světě internetu na přesně zjistitelné údaje. Dá se tam celkem pohodlně sestoupit z cesty ze Zvole na Homoli a pak je tam odbočka na Jarov, cikcak vedená pěšina velmi dobře schůdná. Horší sestup vás čeká z druhé strany rokle a tou jsme šli i my.

Žádné příhody, nic, o čem by se dalo vykládat, natož chvátat. Celkem rutina. Gari s Norou podnikaly to, čemu říkáme lanovka, vybíhaly a zase sbíhaly kolmo přes vrstevnice.

No a je tam takový malý vodopád – nicméně si myslím, že dvakrát třikrát do roka je docela mohutný, když se po vydatném dešti do něj soustředí voda z celé té velké pláně pod Ohrobcem, za zvolským fotbalovým hřištěm. Gari-lanovka vyběhla nahoru nad vodopád, pak ji napadlo se podívat, co tam je. Nejdřív capala, pak to začalo klouzat a nakonec nastal, jak to říci: garipád.

Byl to pád řízený, klouzavý, do měkkého a nic se nestalo. Byli jsme s Ljubou na druhé straně a oba jsme to fotili, až do fáze, kdy to začalo Garině klouzat. To ztuhnul prst na spoušti a jen jsme zírali.

Tři fáze skluzu

Výlet na Homoli

V neděli se vyčasilo a po obědě jsme se vypravili na Homoli. To je skalnatý výběžek nad Vltavou s krásným výhledem na Vrané na jedné straně a Zbraslav na straně druhé. Šli jsme v posílené sestavě, s Ljubou a oběma pejsky a také s Ronnym a jeho pánem Petrem.

Po nedávné příhodě s pádem do vodopádu jsme nechtěli nechat něco náhodě a Garinku jsme připoutali vodítkem. Nora i Roník se nechali odvrátit od šemíkovského skoku slovem. Nicméně i těch slov bylo po nějaké chvíli příliš, a proto jsem Gari na vodítku odvedl a Ronnny s Norou šli s námi.

Ljuba sPetrem zůstali ještě chvilku na Homoli a fotili a kochali se a já si sedl s Gari na terásek nad pěšinkou. Nora pobíhala kolem nás a Ronny, Garinčin ctitel, se držel poblíž. Gari hezky seděla po mém boku, hladil jsem jí a povídal jí všelijaké pejskovské řeči. To se Ronnymu líbili. Vylezl taky na terásek, natlačil se na mě svými šedesáti kily a olízl mi pravé ucho. Olízl mi i levé ucho a na konec si nechal zátylek.

Byla to očistná procházka.

Kdo tam bude dřív

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena