Ranní procházka, Woodstocková louka, klasické aranžmá pro drama, jež se mělo rozvinout. Ukázalo se totiž, že teplo je spíš optické než faktické a že tričko s krátkými rukávy nedokáže vzdorovat rannímu chladu. Ljuba se rozhodla vrátit do auta pro mikinu.

To už jsme měli za sebou hodný kus cesty. Dohodnuto, že počkám s pejsky na louce a ona se vrátí lesem. 

Gari to vzala, spíš nevzala na vědomí vesele, věrna své bezstarostné letoře. Zato na Noru padla nejistota. Má jít s Ljubou? Má jít se mnou? Má nás nějak donutit, abychom šli společně, ale jak to udělat? Ohlížela se, já ji přemlouval. Teď, když to píšu, mě napadá, že jsme ji mohl připnout na řemen a odvléct ji. Nicméně jsme rád, že se nechala přemluvit a šla se mnou, aniž bych ji musel připínat. O to větší radost, když pak Ljuba v mikině přišla a svět byl opět takový, jak ho pánbůh chce mít, se smečkou pohromadě.

Já jsem tu taky!

Krásné dny je třeba využít k pracím na zahradě a kolem domu. Pracuje Ljuba, pracuju já a pracuje taky Nora. Chodí kolem nás, tváří se starostlivě a nosí klacek. Lehne si do roztažené plachty nebo na kupičku shrabaného listí. Všemožně dává najevo spoluúčast na domácích činnostech. 

Gari to sleduje zevnitř, ze svého pelecho – křesílka. Když to tak zvažuju, tak spíš pomáhá Gari než Nora, protože nepřekáží, nicméně očividná účast, ta v jejím počínání patrná není.

Ale není v tom důsledná. Včera v podvečer jsem naložil plachtu a plastovou nádobu – plnou listí a ostříhaných větviček z břečťanu, abych to odvezl do obecního kontejneru. Nora, jak jinak, chtěla jet se mnou. Takže hup, Nora usazena, plachta i kontejner naloženy, motor běží, jdu otevřít vrata. 

A hned je tu Gari. Já tu jsem taky! Vezměte mě s sebou! Jeli jsme tedy ve třech. Také Gari má svoji zásluhu.

Pocit bezpečí

Strávníků máme hodně. Ti dva hlavní, to jsou pejskové. Pikslu s granulemi mají v kuchyňské lince ve výsuvné skříni. Je tam ale ještě jedna piksla. Ta v zimě ukrývá zrní pro ptáčky, v teplé sezóně krmení pro ryby v jezírku. Potíž je v tom, že zejména Nora má spojené krmení ptáčků, respektive – v tuto sezónu – krmení ryb v představou vpádu barbarů, jemuž je třeba bránit řevem a pobíháním po zahradě.

Snažím se otevřít výsuv a sundat víko piksly a nabrat krmení tak tiše, jak jen to jde. Jde to tiše. Ale Nora, třebaže se válí na pelechu v patře, má ušiska pohotově. Úspěšnost oklamání je dvacetiprocentní, podaří se mi – bez řevu – nakrmit ryby na jeden pokus z pěti.

Můžete namítnout, že se pak mohu cítit v bezpečí před vpádem barbarů. To jistě můžu, za tu cenu, že barbarské řevy mám doma, v kuchyni.

Narodil se Eliášek

Anička a Radek už jsou tři, narodil se jim Eliášek. Chlapečkův příchod je už dlouho očekáván, přípravy začaly hluboce v zimě. Gari je k nim lhostejná, zato Nora se živě zajímá, co například znamená kolébka instalovaná v ateliéru vedle obýváku. Že se v tom spí, to pozná, je to tedy pelech. Ale jak tam vleze? Bude třeba jí dovysvětlit, že je to pelech někoho jiného a pejskové do něho nepolezou.

V garáži máme kočárek. Pejskové byli poučeni, že kočárek budou hlídat. Je vypůjčený, historický, na nízkém podvozku, výrobek německé firmy někdy kolem roku 1950. Je pěkně bytelný, trochu podezírám, že je to poválečná výroba převedená rovnou z tanků Tiger s vyhlídkou na to, že bude třeba válečnou výrobu vrátit a že se ten kočárek bude moci použít i k bojovým účelům. V něm se bude malinký Eliášek vozit a Gari s Norou budou asistovat.

Kdy? Ani se nenadějeme. Dnes se jdeme s Ljubou do porodnice podívat, nicméně je jasné, že nás součinnost čeká v nejbližších dnech.