Jel na koloběžce u nás v ulici, Gari s Norou kolem něho proběhly. Nora si zaštěkala, je totiž přesvědčená, že koloběžky jsou škodlivé a neměly by být. Pak ale spolu s Gari odběhla na prohlídku vedlejší parcely – staví se u nás v ulici dřevostavba, pořád tam jezdí nějací specialisté, mám z toho pocit, že dřevostavba je něco jako pěstování homunkula za asistence doktorů tajných věd. Ale ono to funguje, stavba pokračuje všechna čest, berte to jen jako udivený komentář veterána, který obsluhoval míchačku, tahal pytle cementu, prosíval písek a nosil cihly.

Zpátky k pejskům. Oba odběhli na tu parcelu a chlapeček na koloběžce to viděl a rozčileně mě na to upozorňoval. Má pravdu. Pes nemá štěkat na koloběžku a nemá běhat na parcelu. Ideálem je svět, kde koloběžky nejezdí po ulici, ale po drahách koloběžkám vyhrazeným. A psi běhají na automatických vodítkách po psostezkách. Až to bude, já budu mrtev. Chvála bohu.

Bestie jedna mazaná

Ljuba napekla perníčky, ozdobila je a mně přidělila úkol způsobit, aby je Gari nesežrala. Problém je v tom, že zdobení perníčků je lepkavé, perníčky se zdobí jakousi směsí cukru a bílku a trvá to nejméně dvanáct hodin, než to uschne natolik, aby se perníčky mohly skládat do krabic na sebe, aniž by se slepily.

Ne, Gari je nesežrala. Uhájil jsem je. Ale snadné to nebylo. Vše vrcholilo večer při poslední procházce. Zavelel jsem „jdeme nahoru, jdeme spinkat“. Gari vyrazila vzhůru po schodech, já popadl Noru (musíme ji nosit do patra) a nesu ji vzhůru, dorazím na podestu, načež ta bestie Gari se otočila a běžela sežrat perníčky zanechané schnout na kuchyňském stolu. Ona si spočítala, že mám Noru v náručí, že se hned tak nevrátím a že stačí vyluxovat… dva: Pět? Deset perníčků?

Zařval jsem a vrátila se. Perníčky zachovány. Příště… bude rychlejší.

Prase a sníh

Ráno a dopoledne mrzne, odpoledne mírně poleví, ale ani v lese není bahno. Pejskové si nezašpiní tlapky a to je velikánská výhoda. Odpoledne jsem byl s nimi na procházce, vrátili jsme se, Ljuba nebyla doma, ve zkušebně zkoušela novou roli. Čistá Gari a čistá Nora seděly na křesílkách, způsobně, jak se na čisté holčičky sluší.

Najednou jsem pocítil něco podivného. Bezděky jsem se podíval na podrážku, až jsem si uvědomil, že mám papuče a boty jsem nechal v předsíni. Strašlivé podezření zrodilo se v mé hlavě a vzápětí bylo potvrzeno. Očichal jsem Noru… čistá. Očichal jsem Gari… prase! Kde, krucinál, k tomu svinstvu přišla, když je všechno umrzlé a pod sněhem? Hnal jsem ji do garáže k vodovodu a už to jelo, tekuté mýdlo, praní obojku…

Vzešla z toho čistá Gari. Pak trůnila na křesílku jako hodná čistá holčička.