Gari má svoji misku a Nora právě tak. Ranní rituál vypadá tak, že nasypu Noře, ta už je na místě a okouní. Pak počítám vteřiny a nejpozději do pěti vteřin se objeví Gari. To už má nasypáno.
Nora spořádá svoji misku a nejinak Gari. Pak se vystřídají, Nora se jde podívat, jestli Gari nenechala, a Gari se přesvědčí, zdali nezbylo.
Nenechala. Nezbylo.
Pak se odeberou na pelíšky a čekají, až s nimi někdo půjde na procházku.

To lepší místo

Je to u nás jako u Simpsonů, když se koukáme na televizi, všichni sedíme na kanapíčku. Posez má přísný zasedací pořádek. Když máme být v kompletní sestavě, pořádek musí být důsledně ve formátu č – p – č – p, snadno pochopíte, že č je člověk a p je pes. Když je člověk jen jeden, formát je p – č – p. Jako včera, koukal jsem se na televizní noviny, p Nora byla po pravici, p Gari po levici. Dívali jsme se a duha míru a poklidu klenula se nad hlavami lysou i oběma chlupatými.

Pak ale p Nora slezla z kanape a odešla se napít do koupelny. P Gari okamžitě přelezla na místo, kde předtím ležela p Nora. Tam je to mnohem lepší. P Nora se vrátila s mokrou hubou, viděla, že její místo je obsazené a odešla do ložnice na svůj pelech. Gari hned za ní.
Co kdyby Nora byla tak nebetyčně drzá a vlezla na JEJÍ pelech?

Co se nikdy nestane

Představte si takovou situaci. Přijdu do kuchyně a najdu tam dva okounějící pejsky. Aha, řeknu si, vypadají hladově. Nasypu jim do mističek granule.
Otevřu almárku, vytáhnu pikslu s granulemi, naberu, načež…
Ale Pane, řeknou pejskové, tohle je nějaký omyl. Tu almárku zavři a pikslu schovej, ať neubude.
Copak se děje, pejskové, zeptám se.
My jsme totiž granulky zrovna dostali od Paní! Takže tu jen tak okouníme bez zvláštního důvodu.
Tak tohle, tohle se opravdu nikdy nestane, to mohu prohlásit se stoprocentní jistotou.

V zimě se nečurá

Ráno zvu naše psí dámy, aby se vyčuraly.
Gari ví, že je pořád ještě únor, a tudíž se ani neobtěžuje opustit pelech. Nora, ta se jde podívat, vystrčí čumák ze dveří a když ji přes něj praští mráz svou štiplavou ručkou, čumák zatáhne a jde za Garinou.
V mraze se nečurá. Jo, lítat po louce jako cvok a čmuchat a hrabat myšičky, to je něco jiného. To je činnost, k níž je pejsek předurčen.
Ale čurání? To je cosi zbytečného, co si vymyslel pán, aby ráno otravoval a vyháněl rozespalé pejsky do mrazu.

Budíci

Ještě je tma, venku svítá pomalu a neochotně. Nora se probouzí a líže si tlapky. Těžko rozeznat, zdali mě probudí to lízání tlapek, anebo zdali jsem se zavrtěl a pes to slyšel a probral se a líže si tlapky. Zavřu oči a snažím se prudce usnout. To se kupodivu nedaří.

Nora dolíže, jde se na mě podívat. Lehne si u postele a tichounce kvílí. To probudí, řekl bych – doprobudí Garinu. Ta vyskočí z pelechu, běží ke mně, vyskočí předními tlapami na postel a olízne mi obličej.
Tím je akt buzení završen a den může konečně začít.

Začalo jaro

Vilín kvete už dlouho a ten ještě jaro nepřivolává, kvete od prosince. Krokusy? To je něco jiného! Nejdřív vystrčily špičaté zelené frňáky, v úterý jsme si všiml prvního kvítku a včera, to už je explose. Začalo jaro.

Odpoledne jsme s Ljubou spustili první jarní práce, je třeba ostříhat keříky a vrbu. Naši pejskové mají zásadně odlišný postoj k zahradním činnostem. Nora je nadšený účastník, Gari blazeovaný pozorovatel. Nora skáče po hrábích, když vleču plachtu, snaží se na ni vlézt, abych ji táhl, a nosí v tlamě klacíky. Gari to vše sleduje ze svého křesílka u okna v obývacím pokoji.

Tak to pěkně začalo, pracovali jsme a po nějaké chvíli – kde je Nora? Jak to, že nenosí klacík? A Gari zmizela z křesílka.

Ljuba zapátrala a pejsky objevila venku na ulici, seděli u vrátek a čekali, až jim někdo otevře.

Jak se tam dostali? Kdo je vypustil? Jsem si jistý, že od oběda jsem na ulici nevystrčil nos. Ljuba má jistotu, že jsme to zavinil já, jako všechno. Malá jarní záhada, odpoledne bude jarní zmatkování pokračovat.