Což o to, ráno se vstává. Ovšem je sakra rozdíl, jestli vás probudí sluníčko anebo zdali budík drnčí do černočerné tmy. Dnes jsme vstávali milosrdně, v sedm. Tma už nebyla černočerná, spíš tak nějak šedočerná, ovšem po sluníčku ani stopy. A bude hůř.

Pejskové mají v sobě hodiny. Vstávání jim nijak zvlášť nevadí a sluníčkem se neřídí. Jsou schopni se vykulit z pelechů, ať je venku noc nebo den. Je probouzí vidina procházky. Takže vstanou a teď mi vysedávají za židlí a čekají, až dopíšu.
Tak pojďte, holoto.

Já a tramvaj noir

Včera dopoledne byla v Galerii Vltavín tiskovka a na ní nakladatelství Paseka prezentovalo sborník Praha noir. Jsou v něm povídky od čtrnácti autorů včetně mě. Noir, to je tajemno a napínavno a někdy až brutálno, proto je to noir. Více o knize zde. Teď k té tramvaji. Nechávám auto na okraji města a dojíždím tramvají. Vltavín je u Národního, u Žofína je zastávka, vesele jsem tedy zaparkoval a nasedl do sedmnáctky. Jenže ona bestie u Mánesa uhnula a odvezla mě na Myslíkovou!
Tiskovka skončila a já šel na zastávku Žofín, že si tam sednu na nějakou tramvaj. která tudy pojede. A hele, ona je zastávka zrušená. Šel jsem tedy až k Mánesu, tam nasedl do sedmnáctky. Jedeme minutu a šlus. Na křižovatce u Palackého mostu se rozsypala tramvaj, a tak jsme tedy všichni vystoupili. Co jiného jsem měl dělat, než jít pěšky? Tak jdu a jdu, až k té stanici na okraji města. Už jsem ji viděl, už jsem skoro viděl svoje auto. No a tramvaje začaly jezdit, jedna za druhou.
Noir.

Samy přes noc!

Z pátku na sobotu jsem byl s Ljubou v Karlových Varech na festivalu cestovacích filmů. V pátek odpoledne jsme tam prezentovali fotky a vyprávěli posluchačům, jaké to je, když jsou chaotici na cestách. My už jsme jednou s těmi našimi Chaotiky vystupovali na medicinském kongresu jako komická vložka a komické to bylo, protože jsme tam přijeli včas, já měl fotky nahrané na flešce, jenže se ukázalo, že jenom půlku, a musel jsem s kamarádem jet zpátky do Zvole pro tu druhou půlku. Naštěstí to bylo na Chodově a to se dalo stihnout tak, že nikdo nic nepoznal.
Do Varů jsem měl dvě flešky a zkontroloval jsem, že tam jsou všechny obrázky. Flešku jsem předal technikovi a vyrazili jsme na kolonádu. Vrátili jsme se zavčas, jenže se ukázalo, že technik to zblbnul a nahrál něco jiného někam jinam.
Inu, chaotici na cestách. Ale tentokrát jsem to – výjimečně – nezavinil já.

A pejskové? Ti byli přes noc sami doma! Večer je vyvenčila hodná Andrea, naše kamarádka, a ráno totéž! Moc děkujeme. Žádnou škodu neudělali. Máme doma kamery na síti, takže jsme je mohli sledovat. Nora si lízala nohu a Ljuba ji nabádala – nelízej si tu nohu! Jenže pejskové jsou potvory mazané a dobře poznají, že k nim mluví kamera, zatímco pánové vytvářejí chaos v Karlových Varech. Mimo svoji vinu.

Setkání

Ráno na procházce jsem potkal kolegu taky s dvěma pejsky a společně jsme pak putovali, až jsme narazili na druhého kolegu s pejskem. Pejskové ňafali a poskakovali a škorpili se a zvědavá Gari do toho srkala nos a opatrná Nora se držela zpátky a já se snažil to mít pod kontrolou. Mimoděk jsem zaslechl fragment dialogu prvního kolegy s druhým kolegou. Usoudil jsem z toho, že v minulosti nepříliš vzdálené byla nějaká strkanice. A slyším:
„Dobrý? Dobrý“
“Ne moc dobrý. Penicilín.“
Tak jsem se tiše vzdaloval a vedl pozornost mých dvou pejsků k myšičkám na poli. Ono je to tělíčko křehké. Letos na jaře taky Nora utržila šlic na tělíčku ne kvůli nějaké rvačce, ale kvůli ňafání a škorpení.
Měli by ti pejskové být plechoví. Ubylo by penicilinu.