Quo vadis
Snažím se někdy Noře uniknout: když jsou psi na zahradě, zkouším, jestli se mi podaří odjet autem. Málo kdy mám úspěch. Už couvám a jsem mezi vraty, ačež se zjeví Nora a upírá na mne tázavý pohled:

Quo vadis, pane?

Nezbývá než ji naložit na zadní sedadlo (pejskové tam mají trvalý pelech) a vzít ji s sebou.
A co Gari? Ten zvídavý, podnikavý pes? Tu by zvedlo z jejího pelechu jen zaharašení granulí v misce.

Dva lovci Pampalini
Z odpolední procházky chodíme kolem přízemní budovy obecního centra pro mládež. Je to sympatické zařízení, hned vedle je hřiště s houpačkami a prolejzačkami a kolem se motá spousta dětí. Gari i Nora to tam mají rády, nechávají se od dětí hladit a tváří se při tom důležitě.

Jdeme tedy i dnes v dobré náladě. Gari deset metrů přede mnou, Nora deset metrů za mnou. Žádné děti v dohledu nejdou, štěbetání je slyšet z otevřených dveří. Najednou Gari zpozorní, takzvaně zbystří. Ljuba tomu stavu říká „lovec Pampalini‟. Co spatřil lovec Pampalini?

Na parapetu jednoho z oken stydnou čtyři misky s vanilkovým pudinkem.

‟Nesmí tě ani napadnout,‟ syknu na Gari.
Pampalini jde dál s hlavou u země.
‟Ani mě nenapadlo,‟ lže.
Ohlédl jsem se. Za mnou druhý Pampalini!
Stačilo ohlédnutí a následuje hlava u země.

Vždyť já vím… znamená to gesto. Jdeme dál, domů, k našim miskám s našimi granulemi.

Gong zafungoval
Ljuba se vrátila z cest pořádně utahaná. Ráno jsem ji nechtěl budit. Jenže přišla Nora a vytáhla mě z postele. Vyplížil jsem se, sprchu že nechám až na potom, jen jsem si vyčistil zuby a snesl ji po schodech dolů. Nasnídali jsme se. Pořád byla hodně časná hodina. Bylo by dobré jít teď na procházku, ale jak to udělat? Jak vytáhnu Gari z pelechu, aniž bych Ljubu zbavil?

Udělaly do granule v počtu pěti… Ledva cinkly o misku, netrvalo dlouho a na schodech se ozvalo ťap ťap a Gari byla tady. Cesta k procházce otevřená a ranní klid neporušený.

I to se stává
Ljuba na procházce potkala paní ze sousedství. Znaly se přes pejsky. Tentokrát byla paní sama. Ljuba se ptala, pročpak nechala pejska doma.

Šly takhle na procházku podle plotu a velký pes plot přeskočil a jejího malinkého popadl pod krkem, zaklepal a byl konec.

Můžete mít svatozář s psa na vodítku a nemusí vám to být nic platné. Mohla by vyprávět naše Gari, loni ji kousl pes do levého stehna a měla s tím polízanici půl roku.

Někdy to ale dopadne nečekaně. Před dááávnými lety jsem šel s mým tehdejším rotvajlerem Bartem, pamětníci Neviditelného psa a Hyeny ho znají) a vylít na nás vlčák. Bart byl na vodítku (horolezecké lano na titanové sponě a ocelovém řetězu kolem krku) a na tlamě koš (žádný košík, koš z ocelových drátů). Já stál pevně jako skála. No a co se stalo? Vlčákovi se dostalo ucho Bartovi do koše a on ho chytnul. Jo, jo. Smutná chvíle…

I to se stává.