Pukrle
Život se psem je plný rituálů. Chtějí to psi, ne lidé. Vše se musí dít tak, jak to bylo před tím. Tudíž závěr dne je v duchu hesla „vyčurat a spát“.
No jo, ale co když se denní program vyvrbí tak, že Ljuba se vrátí s pejsky z třetí večerní procházky a je to už v době, kdy by se mělo jít spát?
Vrátily se obě, Gari i Nora, vyčurané, to je hlavní účel procházky. Pak přijdu já a zavelím „vyčurat a spát“.
Nora to řeší odchodem do křovin. Nemám námitky. Gari přičapne. Je to jako byla na šlechtických dvorech figura „pukrle“ neboli „kniks“. „Mě neoklameš!“ zahřmím. Načež Gari zajde za roh a za chvilku se vrátí a tváří se vyčuraně.
To je v pořádku. Dělám ze sebe pitomce, ale i to patří k rituálu.
Moc hodné na výletě
Odpoledne jsme se s kamarády a pejsky vypravili na kopec Závist. Možná si vzpomenete, že tam bývalo keltské oppidum, dnes je tam rozhledna. Přilehlá obec Lhota v důsledku toho zrušila parkoviště (nikdy tam nebylo víc než dvě, tři auta, většinou žádné) a je třeba auto zaparkovat u hřbitova v Břežanech a máte cestu na oppidum o dva km tam a dva zpátky delší. Je to ale v intencích doby, buzerace a zpřísněni a regulace a zákazy se stávají normou a bude hůř.
No, nic. Jedeme od hřbitova. Kamarádi ale jsou Pražáci a mají pražské botičky. Ubíráme se tedy po asfaltové cyklostezce, kdežto Gari s Norou volí paralelní pěší cestičku, doslova pěšinu. Je z toho trochu něco jako cikcak, ale co je hlavní: na Závist jsme v pořádku došli a v pořádku se vrátili. Ljuba s kamarády na rozhlednu vylezli, já zůstal dole pod záminkou hlídání.
Nemusím všechno vidět.
Bojíme se rachejtlí
Je to každoroční, čeká nás trýznivý večer, trávíme ho u televize, kde pouštíme hodně nahlas válečné filmy, ale moc platné to není. Gari snáší rachejtle celkem dobře, zato Nora celkem špatně.
Jejich předchůdkyně Iriska byla taky hodně nerachejtlová. Je to už hodně dávno, skoro dvacet let, byl jsem s Ljubou a Iriskou teprve krátce. Začali jsme řešit rachejtle, i napadlo mě, že mám kamarádku a ta se svým přítelem žije na samotě v lukách, na koňské farmě, daleko od vesnic, natož pak nějakého města. Kamarádka byla velmi ochotná, samozřejmě, můžeme přijet.
Přijeli jsme, všude ticho, klid. Pak přijelo auto, to byl ten její přítel. Měl dodávku. Otevřel ji a v ní měl osm raketových souprav, takové ty bedny s raketnicemi, jsou to miniaturní himarsy.
Ne, rachejtlím se nedá v téhle zemi uniknout.