Jak se chodí v holinkách
Minulý týden jsem se tu svěřoval, že jsem si koupil holinky. No a hned večer jsem poprvé šel s Iris na procházku v této zajímavé obuvi.
Jsem dost starý na to, aby se ze mě udělalo tucet pětiletých chlapečků a ještě by zbylo na batole a možná, že ve mně někde ti pětiletí chlapečkové jsou, protože se musím přiznat k radostnému pocitu chození v loužích. Je jich tu všude požehnaně, na asfaltce a natož pak na lesní silnici vedoucí ze Zvole do Březové. Slastný pocit, zamířit si to přímou cestou a ťápnout do hnědé hladiny a nevědět, zdali mám bláto dva centimetry pod patou nebo pět! Pak stojíte v louži a chladí to do nártu. Z toho je druhé slastné potěšení, nebo dokonce vzrušení z jakéhosi neurčitého ohrožení. Co kdyby se ta gumovka nějak rozlepila, roztrhla, rozpustila jako kostka cukru. Pak bych byl ztracen.

Soustavněji jsem nosil holinky jen opravdu za mladých časů, na chmelových brigádách (dovedete si představit, že by dnes byl někdo schopen náctileté gymnazisty donutit dřít za pár šupů od pěti od rána na chmelnici?). To ovšem byly gumovky těžké, drsné, zemědělské. Nikdy se neroztrhly, nerozlepily, nerozpustily. Uvidíme, jak obstojí moje fajnové jachtařsko milionářské.

Psí náměsíčník
Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že příběh náměsíčnictví neboli somnambulismu naší Iris je u konce. V noci na dnešek nepřetržitě spala a to znamená, že jsme se vyspali i my.

Samozřejmě, že mě napadlo už na začátku příběhu nocí, ve kterých se Iris probouzela a procházela se po domě a padala ze schodů, že trpí blechami. Napadlo a ukázalo se, že je tomu tak. Nasadili jsme tedy osvědčený Front Line. Jenže se neosvědčil. Zdá se, že potvory blechy si zvykly na Front Line, jistě k malé radosti výrobce a prodejců tohoto drahého preparátu. Vystřídali jsme ještě čtyři další, než se podařilo Irdu blech zbavit. Zdá se, že nastoupila generace ocelových blech.
A stejně, Iris blech zbavená se probouzela s nechutnou pravidelností v půl čtvrté ráno. Poslední noci vypadaly tak, že se Iris probudila, pak probudila mě, já vstal, oblékl jsem si bundu, obul jsem a vyšel s ní na kratičkou procházku. Stačilo pět, deset minut chůze po ulici a pak jsme se vrátili a Iris spala... dokud jsem ji neprobudil.
Pravda, je to pěkná otrava, taková hodně ranní procházka. Napadlo mě, zdali Iris netrpí nějakou duševní chorobou, ano, třeba právě náměsíčnictvím. Předevčírem, zase v půl čtvrté ráno, jsem se probudil. Iris stála zadníma nohama v pelechu a upřeně se dívala na skřínku, kterou měla pět centimetrů od čumáku. Je to cvok, usoudil jsem a šel jsem si pro bundu.
Včera bylo hezky a Ljuba vystříkala Irisčiny pelechy Diffusilem, zabalila do igelitu a nechala je v tom smradu vykysat. No a dnešní noc se odbyla bez náměsíčnictví. Má to příčinnou následnost?
Uvidíme příští, možná přespříští noc.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena