Mají něco do sebe ty procházky potmě. Pejskové mají ledkové modře svítící obojky, já si šajním čelovkou, taky ledkovou, dosvítí na dvě stě metrů daleko. Je zajímavé, jak z určitého úhlu pejskům svítí oči. Čtu, že mají zvláštní pigmentovou vrstvu, která odráží světlo dopadající do oka. Vrstva, která je tvořena z krystalků kompaktního barviva, když se na ni v noci posvítí prudkým světlem, ho odráží, a proto v noci ve světle baterky oči svítí, píše Miloš Anděra na rozhlasovém serveru Témata. Každopádně potmě vidí líp než já, ale zase na druhou stranu – zjevně se rádi drží v kuželu mé čelovky. Třeba je baví svítit si očima.
Co má tohle bejt?
Dnes jsem byl s pejsky sám doma a měl jsem nějaké pořizování hned po poledni v Praze. Takže jsem šel s pejsky na první rundu brzy ráno, poté psal knihu, o které pořád nevím, jak se bude jmenovat, a chtěl jsem tu druhou rundu stihnout před polednem, aby pejskové netrpěli dlouhou neběhací pauzou.
Dopsal jsem, jdu k pelechům a povídám: „Vstávat, procházka! Jdeme ven!“
Normálně pejskové odpálí své startovací rakety a jsou u dveří dřív než já. Teď jenom užasle koukali. Co blbneš? Koukal ses na hodiny? Vždyť je půl dvanáctý, co je tohle za pořádek? Nakonec se uvolili, ale dávali najevo, že je to pěknej bordel a že ať se to neopakuje.
Varianta včerejší příhody
Včera jsem psal, jak se pejskům příčilo jít na procházku před obědem, místo po obědě jako obvykle. Dnes ráno nastala varianta.
Vstal jsem brzy, Ljuba s pejsky zůstala v ložnici. Šel jsme si do kuchyně uvařit kafe, když tu se zjevila jako duch Garina. Zcela mimořádně. Normální je, že já odnesu Noru z patra dolů do kuchyně ke snídani, Garina nahoře přeleze Noře do pelechu a teprve když nasypu granule oběma do misek, Gari přiběhne na snídani.
Teď byla tady a co s ní? Nechtěl jsem sypat do misky, protože by to slyšela Nora a vzbudila by Ljubu a musel bych nahoru, zkrátka – otevřel jsem lednici a vytáhl dobrotu. Každý den dostávají dobrotu, ale až po granulích.
To jste měli vidět ten pohled – co to zase má bejt? Včera procházka v půl dvanáctý a dneska dobrota před granulema? Kam ten svět spěje?
Ranka se zmenšuje
Pořád musíme Noru hlídat, aby si nelízala ranku na kotníku pravé nohy. Ochranný kornout se vznáší nad vodami jako temná hrozba. Když dopoledne píšu a Nora leží za mnou na kanapi, stále mám vedle sebe zpětné zrcátko, abych mohl hrozivě zvolat: Norrro!! Otravuje to mě, otravuje to Ljubu, otravuje to Noru – jistě víc než nás oba dohromady. Ale ranka se zmenšuje.
Noře bude letos jedenáct. Patálie s vylízanou rankou se vyskytla už několikrát. Vždycky byl kornout, vždycky bylo Norrro!!, vždycky bylo radování, že se ranka zmenšila, až nakonec zmizela.
Příležitost pro optimistu i pesimistu. Optimista se raduje, že to znovu mizí. Pesimista ví, že to nastane znovu.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena