BEST OF HYENA: Proč se dámy bojí myší
Proč se dámy bojí myší
Ne, nezodpovím tady otázku, proč se dámy bojí myší. Navíc to není správná otázka, protože jen některé dámy se bojí myší a jiné nikoli. Například moje matka se bála myší a jednou se vyskytla myš v našem příbytku. Maminčin povyk přilákal sousedku, ta přiběhla, zahnala myš do kvelbu a tam ji zahubila násadou od smetáku. Byl to drastický souboj a jsem rád, že jsem u toho nebyl. No a můj otec si taky ošklivil myši - a do té kategorie zahrnoval i veverky. Na otázku, co proti myším má, odpovídal, že ten jejich dlouhý, hnusně holý ocásek. No jo, ale veverka ho má chlupatej, já na to. Měl jsem, mám a budu mít veverky rád.
"Jenže pod těma chlupama ho mají holej," odpověděl otec. A nikdy se nesměl dozvědět, že náš obvodový lékař, strašně hodný pan doktor Šípek, přechovává v bytě dva ochočené potkany. Skamarádil jsem se s nimi, chodil jsme k Šípkům domů, protože syn pana doktora byl můj spolužák.
Takže to s dámami a myšmi není jednoduché a jednoznačné.
Poslední příhoda s myší se odehrála včera. S kolegou Matějem jsme v IDIFU fotili na jednom dvorku a asistovala nám při tom kolegyně Mirka. Najednou koukám, hele potkan. Byl to chudák potkan vyhublý, proletářský, kdepak aby vypadal tak blahobytně, jako ty vykrmené bestie, které měly ohrádku a domeček v předsíni příbytku doktora Šípka.
"Hele, potkan," upozornil jsem šeptem Matěje.
"Co šeptáš?"
"Když si toho všimne," kývl jsem bradou k asistentce, "máme po asistentce."
"Co to tam máte?" chtěla vědět Mirka.
"Nic," lhali jsme. Ve skutečnosti jsme tam měli potkana.
Bylo dofoceno a vraceli jsme se.
"Víš, že tam byl s námi potkan?" řekl jí pak Matěj.
Vyděsila se.
"Tohle vědět, zdrhla bych!"
No a tohle jsme věděli i my. Takže všechno dobře skončilo. Nafotili jsme, co bylo třeba, potkan měl zábavu a nedošlo k žádné úhoně ani na těle, ani na duši.
Tak to má být.
A zrodilo se slovo
Jak řeknete "hands free", ale ten handsfree, co se strká do ucha, takové to sluchátko na bluetoothové spojení s mobilním telefonem? Ljuba onehdy vynalezla nové slovo. Povídá: Neviděl jsi můj uchel? Kupodivu mi hned došlo, co tím myslí. No ovšem, uchel, to je takový to co se dává do ucha a co komunikuje přes modrozub s mobilem.
Maminka mého kamaráda Martina Hoffmeistera byla mistr ve vymýšlení takových podivných slov - namátkou si vzpomenu na ovládlo, pro dálkový ovladač k televizoru. Na vynálezu slov je zajímavé, že se nevymýšlí tak, jako se staví dům, plánovaně a klopotně, dlouho, den po dni. Jako když před mnoha lety, za dob mého raného mládí kterási instituce vyhlásila veřejnou soutěž na vynález české verze slova "scooter", tedy slova pro malý motocykl s bantamovými kolečky. Vyhrál "skútr" a to se používá dodnes. A tehdy se rodilo slovo dálník pro maličké vozidlo určené pro provoz po dálnicích. Mimochodem, mimoděk jsem si zagooglil, jak to s tím dálníkem je, a našel jsem ecomobil. Takové maličké je to a srandovní, má to výkon 140 kW, zrychlení na stovku za 4,2 sec a chodí to přes 320 km/hod. Za čtyři melouny (za čtyři české, aby bylo jasno) to může být vaše. Jenom slovo pro to není, třeba čeká právě na vás.
Hezká a ošklivá zahrada
Letos na jaře nás navštívil kamarád a pravil, když se prošel po zahradě
"Jak můžete na takovým tankodromu žít?"
Ona to nebyla ani chytrá, ani zdvořilá otázka, nicméně nelze jí upřít, že byla opodstatněná. Skutečně, kdybychom na jednu stranu pomyslné škály dali tankodrom a na druhou park ve Versailles, pak rozhodně by naše zahrada byla podstatně blíž onomu tankodromu než parku.
Možná dokonce, že by oba body, zahrada a tankodrom, splývaly.
To my vidíme taky, tak proč nám to říkáš, vole?
No což. Uplynul půlrok, a po tankodromu ani stopy. Zaseta tráva, zasazeny keříky. Návštěvy už nehovoří o tankodromu, naopak, povykují, jak hezký to máme. A přece - tady vidím, že je vyplešlá tráva, tady ještě chybí kus záhonu, tady by mělo být to a tady zas ono...
I na té zahradě je vidět, že člověk s pocitem radosti ba štěstí přijímá změnu, kdežto trvalý stav - na kterékoli úrovni - vnímá za jakousi šedivou konstantu.
Takže odpoledne půjdu likvidovat další zdroj mé nespokojenosti, nedodělaný kousek zahrady za garáží.
Ne, nezodpovím tady otázku, proč se dámy bojí myší. Navíc to není správná otázka, protože jen některé dámy se bojí myší a jiné nikoli. Například moje matka se bála myší a jednou se vyskytla myš v našem příbytku. Maminčin povyk přilákal sousedku, ta přiběhla, zahnala myš do kvelbu a tam ji zahubila násadou od smetáku. Byl to drastický souboj a jsem rád, že jsem u toho nebyl. No a můj otec si taky ošklivil myši - a do té kategorie zahrnoval i veverky. Na otázku, co proti myším má, odpovídal, že ten jejich dlouhý, hnusně holý ocásek. No jo, ale veverka ho má chlupatej, já na to. Měl jsem, mám a budu mít veverky rád.
"Jenže pod těma chlupama ho mají holej," odpověděl otec. A nikdy se nesměl dozvědět, že náš obvodový lékař, strašně hodný pan doktor Šípek, přechovává v bytě dva ochočené potkany. Skamarádil jsem se s nimi, chodil jsme k Šípkům domů, protože syn pana doktora byl můj spolužák.
Takže to s dámami a myšmi není jednoduché a jednoznačné.
Poslední příhoda s myší se odehrála včera. S kolegou Matějem jsme v IDIFU fotili na jednom dvorku a asistovala nám při tom kolegyně Mirka. Najednou koukám, hele potkan. Byl to chudák potkan vyhublý, proletářský, kdepak aby vypadal tak blahobytně, jako ty vykrmené bestie, které měly ohrádku a domeček v předsíni příbytku doktora Šípka.
"Hele, potkan," upozornil jsem šeptem Matěje.
"Co šeptáš?"
"Když si toho všimne," kývl jsem bradou k asistentce, "máme po asistentce."
"Co to tam máte?" chtěla vědět Mirka.
"Nic," lhali jsme. Ve skutečnosti jsme tam měli potkana.
Bylo dofoceno a vraceli jsme se.
"Víš, že tam byl s námi potkan?" řekl jí pak Matěj.
Vyděsila se.
"Tohle vědět, zdrhla bych!"
No a tohle jsme věděli i my. Takže všechno dobře skončilo. Nafotili jsme, co bylo třeba, potkan měl zábavu a nedošlo k žádné úhoně ani na těle, ani na duši.
Tak to má být.
A zrodilo se slovo
Jak řeknete "hands free", ale ten handsfree, co se strká do ucha, takové to sluchátko na bluetoothové spojení s mobilním telefonem? Ljuba onehdy vynalezla nové slovo. Povídá: Neviděl jsi můj uchel? Kupodivu mi hned došlo, co tím myslí. No ovšem, uchel, to je takový to co se dává do ucha a co komunikuje přes modrozub s mobilem.
Maminka mého kamaráda Martina Hoffmeistera byla mistr ve vymýšlení takových podivných slov - namátkou si vzpomenu na ovládlo, pro dálkový ovladač k televizoru. Na vynálezu slov je zajímavé, že se nevymýšlí tak, jako se staví dům, plánovaně a klopotně, dlouho, den po dni. Jako když před mnoha lety, za dob mého raného mládí kterási instituce vyhlásila veřejnou soutěž na vynález české verze slova "scooter", tedy slova pro malý motocykl s bantamovými kolečky. Vyhrál "skútr" a to se používá dodnes. A tehdy se rodilo slovo dálník pro maličké vozidlo určené pro provoz po dálnicích. Mimochodem, mimoděk jsem si zagooglil, jak to s tím dálníkem je, a našel jsem ecomobil. Takové maličké je to a srandovní, má to výkon 140 kW, zrychlení na stovku za 4,2 sec a chodí to přes 320 km/hod. Za čtyři melouny (za čtyři české, aby bylo jasno) to může být vaše. Jenom slovo pro to není, třeba čeká právě na vás.
Hezká a ošklivá zahrada
Letos na jaře nás navštívil kamarád a pravil, když se prošel po zahradě
"Jak můžete na takovým tankodromu žít?"
Ona to nebyla ani chytrá, ani zdvořilá otázka, nicméně nelze jí upřít, že byla opodstatněná. Skutečně, kdybychom na jednu stranu pomyslné škály dali tankodrom a na druhou park ve Versailles, pak rozhodně by naše zahrada byla podstatně blíž onomu tankodromu než parku.
Možná dokonce, že by oba body, zahrada a tankodrom, splývaly.
To my vidíme taky, tak proč nám to říkáš, vole?
No což. Uplynul půlrok, a po tankodromu ani stopy. Zaseta tráva, zasazeny keříky. Návštěvy už nehovoří o tankodromu, naopak, povykují, jak hezký to máme. A přece - tady vidím, že je vyplešlá tráva, tady ještě chybí kus záhonu, tady by mělo být to a tady zas ono...
I na té zahradě je vidět, že člověk s pocitem radosti ba štěstí přijímá změnu, kdežto trvalý stav - na kterékoli úrovni - vnímá za jakousi šedivou konstantu.
Takže odpoledne půjdu likvidovat další zdroj mé nespokojenosti, nedodělaný kousek zahrady za garáží.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena
