Iris a matador
Iris a kocouři, to je podobný případ jako Bart a jedlí psi. Ovšem někdy padne kosa na kámen. Viz včerejší příhoda s Iris:
Jdeme a najednou oba spatříme kocoura. Následuje obvyklá scénka, Irda běží za kocourem, kocour prchá. Rutina. Kocour zaběhne pod auto, to už není běžné - obvykle se kocour hledí spasit útěkem přes plot.
Vida chytrého kocoura, řekl jsem si. Počká pod autem, až přejdeme a pak půjde po svých.
Jenže on to byl neobyčejný kocour.
K mému - i Irisčině - úžasu zpod auta vylezl a postavil se proti ní - na vzdálenost ne větší než dvou metrů, spíš kratší. Chvilku se nedělo nic, pak Irda vyrazila.
A kocour?
Neutekl. On uhnul, elegantně, o úkrok, v podstatě pomalu uhnul a Irda proběhla kolem něho.
Otočka. A zase stáli proti sobě. Nový útok. A zase kocour uhnul a Irda proběhla kolem něho.
A já pochopil, že v tomto kocourovi sídlí duše Juana Belmonte y Garcia, největšího matadora všech dob, který měl na kontě 109 býčích zápasů, muž nepřekonatelný v aréně, žádný býk ho nedokázal udolat, takže se musel sám zastřelit, aby se vyvaroval sešlosti věkem.
A tu ho máme znovu, v kocouří podobě, a zápasí, klidně a elegantně, jako v dobách, kdy s Manuelem Bentez Perezem El Cordobes zápasil o prvenství.

Proč milovati Google
Google je můj nejoblíbenější pracovní nástroj. Hned po něm gmail, googlovské řešení elektronické pošty. No a teď je tu googlovský diář.
Já už si dlouho říkal - kdybych tak měl diář na internetu. Kolikrát se mi stalo, že jsem si zapomněl diář doma, že jsem si něco smlouval a nemohl to dohodnout, protože nebylo kam to zapsat. Kdyby tak někdo chtěl napsat on-line diář! A je to tady. Zatím snad v beta verzi na adrese www.google.com/calendar, stačí se přihlásit pod jménem a heslem pošty a jste tam. Pokud poštu nemáte, můžete se přihlásit.
Diář funguje po dnech, týdnech, měsících, dá se vylistovat agenda (a vytisknout), tedy všechny schůzky do dohledné foroty, je to skvělé, bezchybné.
Vžívám se do pozice rozumprda, který řekne:
Za tím vším je Bush, CIA a Židi - dohromady vymysleli Google a gmail (aby si mohli číst, co si lidi píšou) a teď jim dají on-line diář, aby znali jejich agendu. Vsadím se, že nejdéle do týdne si přečtu moudrou úvahu na toto téma na některém z rozumprdích webů.

Cesta do školy
Je to jen malý postřeh, postřížek: odjížděl jsem dnes z domova v době, kdy děti chodí do školy. Ve Zvoli je škola pěkná, velká, dokonce ji rozšiřují. Děti s taškami na zádech capkaly podél rybníka, vpředu kráčela paní učitelka. A poslední se pachtil chlapeček, také s taškou na zádech, na takové té před časem moderní koloběžce, skládací s malými kolečky. Pachtil se, byl poslední, usilovně šlapal a třebaže se namáhal, až byl rudý v tváři, svým druhům volně kráčejícím nestačil.
Měl ale dobrý pocit, že na to vyzrál. Třeba jednoho dne z něho bude nový Baťa a zavzpomíná, že byl vynálezcem a novátorem i v tak zavedené rutině, jako je cesta do školy.
Když už jsme u těch tašek na zádech -za mých časů, když já chodil do školy, nenosili jsme tašky na zádech: bylo to pokládáno za změkčilost, za potupu. Kdo měl tašku na zádech, riskoval, že ho kamarádi zezadu chytí za držadlo a strhnou nazad.
Byli jsme pitomí. Taky na koloběžce jsme do školy nejezdili. Však taky z nás nevznikl žádný Baťa.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena