Případ s miskou
Mám to v pracovně zařízené tak, že pod oknem je uchystaná miska s vodou a na parapetu stojí plná petflaška. Z té vodu doplňuji a když je flaška prázdná, jdu ji do koupelny naplnit. Velmi prosté a funkční.

Pejskové podřimují, Nora na pelechu, Gari na kanapi s hlavou zamotanou do deky, jak to má ráda. Občas se jedna nebo druhá zmátoří a jde se napít.

Slyším, že Nora lemtá vodu. Pak už do není lemtání, jazyk naráží na dno misky, Nora doluje poslední molekuly H2O. Vyskočím od práce, běžím k oknu, popadnu flašku a misku doplňuji. Omlouvám se.
Nora se nenapije, uraženě odchází. Lajdácká práce. Pro tentokrát ještě odpouštím, ale ať se to neopakuje!

Jak kdo co žere
Tatínek mi vyprávěl, že za jeho dětství měli doma bernardýna, ukrutně žravého. Dávali mu lavór žrádla. Všechno sežral, jenom když mu dali do žrádla kolečko mrkve, lavór zůstal prázdný, vylízaný, jen to kolečko tam zbylo. Jmenoval se Toho, ten pes. To proto, že po první světové válce Češi věřili, že dostanou po Němcích africkou kolonii Togo. Ještě že se to nestalo!

Můj první pes byl Gordon. S mrkví neměl problém, s ničím neměl problém. Miloval meloun. Jeho nástupce Bart nesnášel meloun. Jaký je aktuální stav?

Gari a Noru zásadně dělí vztah ke kedlubně. Gari je kedlubnofobní, Nora kedlubnofilní. Má to výhodu v tom, že když chroupám kedlubnu, omrzuje mě jen jeden pes místo dvou.

Záhada zadních tlapek
Skončila mrazivá sezóna, nastalo předjarní bláto. Z procházek se teď navracíme přes garáž, kde máme v koutě něco jako nizoučký bazének cca 80 x 120 cm a vyvedený kohoutek s hadicí. Nemusím se šířit o tom, jaké dělají obě dám ksichty, když mají do bazénku nastoupit. Do studené louže venku ochotně vlezou , kdežto teplá čistá voda jim vadí. Nejspíš jim ale vadí manipulace, o tom teď nechci mudrovat.

Je třeba omýt přední i zadní tlapky. Všiml jsem si, že zadní mají vždycky špinavější. Ještě nemáme hrabací sezónu. Až nastane, bude to jinak. Teď ale se nehrabe… a zadní tlapky mají mezi prstíky bahna víc než přední. Souvisí to s dynamikou psího běhu? Budu sledovat, podám zprávu (určitě mylnou).

Počítání psů
Není to raketová věda. Máme psy dva, navíc jeden je špatný na tlapky a většinu času tráví na pelíšku v patře. Úplně snadné to není. Uvedu příklad.

Přijede Rohlík s nákupem, řidička zazvoní u vrátek. Nora i Gari štěkají, Nora zůstává v patře, Gari běží se mnou. Dělá povyk u dveří, nosíme s řidičkou ta a balík s minerálkami, Gari překáží. Potom hledám mobil, najdu a platím, loučím se a vrátím se nahoru do pracovny. Tam mě napadne, že bych měl spočítat psy.

Nora je už na pelechu, ta je jasná. Kde je ale Gari? Dokáže vyběhnout vrátky na ulici, ztratit se na zahradě, zapadnout do garáže a šmejdit kolem pytle s granulemi. Nikde není. Chvilka napětí. Konečně ji objevím na křesílku u okna v obýváku.
Psi spočítáni a mohu jít nahoru, abych o tom podal veřejnosti zprávu.

Vypadáš jako Mickey Mouse
Taky vám někdy vaši pejskové připadají jako komici? Garině se například stává, že si ohrne ucho. Vyleze z pelechu a má své plandací ucho naruby. Povídám jí „máš ohrnuté ucho‟. Myslíte si snad, že jde do sebe, zastydí se a tlapkou ucho narovná?

Určitě si to nemyslíte, byli byste pošetilí, kdyby ano. Dneska ale to byl vrchol. Gari seděla na křesílku a měla <b>obě</ub> uši ohrnuté. Řekl jsem jí, že vypadá jako Mickey Mouse. Ona nic.
Zřejmě si myslí, že Mickey Mouse je etalon krásy a důstojnosti.
Nebo je jí to jedno.