Na woodstockové louce u Oleška nalezla Nora kus hovězí kosti. Nestalo se to poprvé, pravidelní čtenáři to vědí. Poctivě transportovala kost celou procházku, je to bratru tři kilometryy, až jsme došli k autu. Tady se zastavila a odmítala naskočit (= nechat se vnést).
Ta druhá by mi ji sebrala.
Dalo mi to velké přemlouvání. Kost jsem jí nakonec sebral a hodil na zadní sedadlo. Noru naložil. Gari svižně naskočila. A kost sebrala.
Nedá se věřit nikomu. Ani mně.
Prosadila si svoje
Je načase jít s pravdou ven, jsem s pejsky sám doma, Ljuba je na výletě v Egyptě. Hospodaříme tedy v mé režii.
Je to tak uspořádáno, že v ložnici mají pejskové svoje pelíšky na té straně postele, kde spí Ljuba. Na mé straně je volno. Ljuba je pryč, její polovina tudíž zůstává zastlaná a pejskové jsou jaksi jakoby za hřebenem.
Tak je to od pátku, kdy Ljuba odjela. V noci Nora dvakrát, třikrát vstane a rejpe do mě čumákem a chce přikrejt a tak podobně. V noci z neděle na pondělí jsem přestěhoval Noře pelech na moji stranu.
A je klid.
Ona prostě chce spát vedle někoho a ne vedle zastlané postele. Což ostatně já taky, ale dokud se Ljuba příští týden nevrátí, není reálná šance jak to zařídit.
Osvícenec
Přišel zimní čas, večerní tma o hodinu poskočila. Třetí rundu už podnikám potmě. Vzpomněl jsem si na svítící obojky. Koupil jsme dva, jeden svítí modře, druhý červeně. Modrý pro andílka Noru, červený pro čertíka Gari. Takže hledám obojky a nalézán jen ten modrý. Dost možná, že ho Gari loni někde ztratila anebo sežrala, prostě – něco s ním provedla.
Snadná cesta, jak se stát z čertíka andílkem. Nasadil jsem modré světélko Garině. Ta pořád někde tejcí a něco zkoumá a dupe mi po nervech. Kdežto o Noře vím, kde je – prostě na dosah.
Otázka zní, co dělat, až novopečený andílek Gari ztratí nebo sežere nebo zašantročí svůj modrý svítící obojek.
Budu to řešit, až to nastane.
Závrtný pes
Gari i Nora jsou blažené, když jsou pod dečkou. Máme na ně speciálně psí dečky, malé, lehké, jakoby na míru dělané. Rozdíl je v tom, že Noru musíme dečkovat my, kdežto Gari se umí zavrtat sama. Úplně jí stačí, když se zavrtá do poloviny těla, i pak je spokojená. Samozřejmě, když je krytá komplet, dostavuje se blaženost.
To jen tak předesílám. Včera ráno vstáváme, pejskové dostanou do misek granule, já si dělám snídani, běžný ranní obřad. Nora jde na své křesílko v obýváku, Gari vyběhne nahoru. I to je normální, ona zaleze k Noře do pelechu a zavrtá se do její deky. Deka toho druhého je – jak známo – lepší.
Po snídani se jdu podívat nahoru. Nahlédnu do ložnice. Pelech Nory je prázdný. Ještě mrknu vedle do pracovny, jestli Gari není na kanapi před televizí. Není. Vrátím se do ložnice a teprve pak si všimnu, že zpod deky, lidské, spací, koukají nožičky! Ona se ta bestie zavrtala do postele pod mou deku!
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena