Do Zlatého údolí chodím s Gari a Norou z Černíku, uličkou V rokli. Ta vede rovnou do lesa. Včera, po první stovce metrů, zaběhla Nora stranou do křoví a vrátila se s houskou v tlamě. Hned mě napadlo, že nastane tahanice. Jenže Gari taky někam zaběhla a našla housku. Běžely tedy obě přede mnou, každá se svou houskou v tlamě.

Po dalších sto metrech Noru omrzelo tahat se s houskou a zahodila ji. Gari vydržela a pokračovala v cestě i s kořistí. Po dalších sto metrech přišlo Noře líto, že už nemá svoji housku a začala na Gari útočit. Došlo tedy k očekávané tahanici. Vyhrála Nora, Gari housku sebrala.

Šly dál, Nora s houskou a Gari bez housky. Záhy se ukázalo, že je na tom Gari líp. Pobíhala, čmuchala, skákala, ochladila se v potůčku, kdežto Nora vlekla svoje bohatství jako balvan. Má ho tedy zahodit? Zkušenost ji naučila, že by ji to záhy mrzelo. Napadlo ji jiné řešení: ulehla na zem a začala housku žrát.
Houska byla stará, hnusná.
Obohacena tímto osvobozujícím poznáním nechala Nora housku houskou a běžela, aby s Gari pobíhala, skákala a chladila se v potůčku.

Nora se párá s houskou, Gari je free

Bahenní žně

Všude kolem nás hučí kombajny, půlka polí je posekaná, na druhou to čeká. Už se objevily první brázdy a taky občas leje. To je dostatečný rámec pro vylíčení situace.

Volím obezřetně trasu procházek. Bezpečný je les, s jeho pěšinami vystlanými jehličím. Žije tam mnoho kosáků a jiných nezbedných ptáčků. Ty je třeba umravňovat a hlídat, aby nepoletovali příliš drze. Tady nehrozí žádné nebezpečí. Ale ať jdu, kudy jdu, musím kolem nějakého pole. Tam žijí myšičky a ty, jak známo, mají nory. Nory se dají zkoumat tlapami a frňákem a když naprší, na nářadí je to vidět.

Je to napínavá doba pro nás všechny. Pro pejsky a taky pro myšičky. Onehdy mě jedna málem sundala z kola. Vyletěla z příkopu a běžela přes cestu a v poslední chvíli jsem uhnul,, abych ji nepřejel. Trochu v rozporu se zákony setrvačnosti a zemské přitažlivosti. Dopadlo to výborně, jen jsme byli v šoku, praveno s básníkem. Trochu v šoku.
Velký šok nastal až doma, když jsem zjistil v plném rozsahu, jak pejskové vypadají.

Jsem norník, a kdo je víc!

Za pokus to stojí

Ona moc dobře, potvora, ví, že do křesla nesmí. Má svoje pelíškovité křesílko a já nechci, aby mi lezla do mého. Kdo? No samozřejmě Gari, náš Hrom Do Police! No a vytáhnu paty z místnosti, pak se vrátím a ona, šup, už je na mém křesle. Hned ji vyhodím.

Ví to, že ji vyhodím, ale za pokus to stojí.
Stejně tak případ s polínkem. Vytáhne ho, potvora, z koše vedle krbu. Kdo? No jistě že Gari. Přijdu, vidím polínko na koberci, drží ho v tlapkách a okusuje. Láteřím, zaženu ji, vrátím polínko do košíku. Ví, že to udělám. Ale za pokus to stojí.

Co když jednoho dne dovolím, aby okusovala polínko v mém křesle?

Letní pitíčko