BEST OF HYENA: Přiletěli!

Už od konce listopadu je krmítko na naší zahradě plné, bohužel jen plné semínek a ne ptáčků. Neukázal se ani jeden. A najednou včera, začalo se to hemžit, vrabečkové a sýkorky a sem tam nějaký stehlík a kdo ví co ještě, nestačil jsem to všechno sledovat. Kde ta křídlatá cháska byla celou tu dobu a jak se dozvěděla o hostině přichystané na naší zahradě?

Pejskové pozorují dění v krmítku netečně. Ptáčkové je nezajímají. Kdyby se tam začali hemžit kocouři, to by bylo jiná, to by hned ožili. Já bych jim to oživení schvaloval. Chci, aby zahrada byla bezkocouří zóna. Aby to byla zóna ptáčková. I to je jeden z četných úkolů našich dvou pejsků a všechna čest, snaží se ze všech sil.

Jedna světluška

Hýml, dny se zkracují, denně o dvě minuty a odpolední procházka je pak už potmě! Mám na to světelné obojky, jeden červený, druhý modrý, abych věděl, která je která z těch světelných bludiček na temné louce. Modrou alokuju Noře, protože Nora je hodnější a modrá je barva andělská, kdežto červená náleží čertíkům, a tudíž pasuje ke Gari. Není třeba dlouho hádat, které se dřív vybila baterka. Samozřejmě Garině. Po louce kmitalo jen modré světélko a já musel spoléhat na to, že se jedna od druhé nehne na vzdálenost větší dejme tomu padesáti metrů, což byl předpoklad správný.

Takže teď musím jít do krámu a koupím baterku. Tu silnější, víte? Musí být hodně silná, je na zlobivého pejska.

Ranní vstávání

Mám na mysli to opravdu ranní vstávání – dnes Ljuba vstávala v pět ráno, ano, i herci mívají nástupy jako v kolbence (nikoli každý den, ještě to tak!). Když je to v šest, bývám solidární, ale pět, to přece jenom… Navíc, heslo zní – zůstaň v posteli, ještě by ses mi všude plet. A co pejskové?

V pět ráno je brzo i na pejsky. Nejenže nevylezou z pelechu. Oni se ani nezavrtí, ani neotevřou oko. V pět se spí a basta. To až po šesté zahájí svoje rituály, nejčastěji ten přelejzací: Gari si uvědomí, že Nora má podstatně lepší pelech a vleze za ní a Nora vrčí a pak se pošťuchují a zápasí spolu.
Což je ovšem znamení, že po nějakém ranním podřimování je veta.

Divné

Sedím u snídaně a za oknem se probouzí den. Pejskové už dostali do svých misek a čekají, kdy vyrazíme. Včera jsem si koupil nové rukavice a čepici. Dalo by se tedy čekat, že nastane obleva. A ono ne! Venku mrzne, je tam mráz šedivák. Pejskové budou pobíhat bosky, já v pohorkách a na rukou mě bude hřát skotská vlna – ano, udělal jsem si Vánoce dle hesla Urob si sám. Není to divné? Podle zákonu schválnosti by měla být obleva.
Ale… dosti úvah. Pejskové říkají: už nešpekuluj a pojď.

Vánoční vůně

Vůně vánočního cukroví vábí i můj tuze nedokonalý čich. Vím, kde jsou schované vanilkové rohlíčky, vím, kam Ljuba dala perníčky, vím to a dovedu si otevřít dveře a mohl bych odklopit víko plechové krabice a uměl bych to všechno vybagrovat. To vše bych dokázal, přesto odolám a budu trpět i se svým nedokonalým čichem.

A co pejskové? S jejich stonásobně, tisícinásobně vyvinutým čichem? Ti musí trpět jako zvíře. Pro ně jsou Vánoce období násobného utrpení. Kdyby měli tipovat nejtrefnější starořeckou báji, určitě by to byla ta o Tantalovi a jeho mukách. Mohl bych jim slíbit, že dostanou pod stromeček taky dáreček, jako vždycky. Nemyslím si ale, že by to jejich muka zmírnilo. Co je jim do Štědrého dne? Vanilkové rohlíčky tak vábivě voní teď!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena