Garina není štěkací pejsek. Jako štěně dlouho neštěkala vůbec, až jsem si říkal, jestli může být pes němý. Opravdu není němá, štěkací ale není dodnes. Zato Nora je uječená a uštěkaná megera a jsem moc rád, že se mi konečně podařilo ji odnaučit štěkat na cyklisty.

No a včera se mnou pejskové psali v mé pracovně v Břežanech. Z proskleného bbalkónu, nebo zimní zahrady, jak se to vezme, Nora často kouká dolů na jezírko. Leží a kouká. Už dlouho to nedělala. Včera ji zastoupila Gari – koukala a štěkala. Plavou tam kachny, možná že ji právě kachny dopálily. Drž hubou, hulákal jsem na ni povel mé někdejší sousedky paní Miládky. Drž hubou, Garino! Sám jsem hubou nedržel, hulákal jsem ještě víc než ona.
A kachny velebně pluly po hladině.
To jí ta Nora dala opravdu pěkný příklad!

Bude mi odpuštěno

Gari našla včera zase kost. Na louce u Oleška, říkám jí Woodstocková louka, protože tam se odehrávaly hudební akce, nověji se přestěhovaly na jinou louku mezi Březovou a Oleško. Gari nachází kosti celkem pravidelně. Podle velikosti kostí soudím, že jde o kosti hovězí a věru nevím, kde se tam berou. Nikdy jsem tam nepotkal žádnou nedbalou krávu, ze které by se kosti sypaly. Původ tedy neznámý, fakt sám je jednoznačný – Gari coby šťastný nálezce.

Nechci jí kazit radost. Včera si ji dokonce vyvrčela proti konkurenčnímu pejskovi, ten taky měl zájem, Gari kost uhájila. I do auta donesla, tady: k autu donesla. Tam jsem jí kost vyrval z tlamy a zahodil do křoví. Načež jsme odjeli.

Jsem zvědav, kdy Gari to křoví objeví. Kostí je v něm množství větší než malé. To bude radosti!
A to bude žalu, až jí budu kosti zase rvát z huby a…
Musím rozmyslet, co s nimi. Pořídím nějakým mlýn na kostní moučku, nebo tak něco.

Okounění, ale proč?

Vždycky to bylo tak, že ráno sejdu do kuchyně, nasypu granule do mističky Norince, ta už je tam se mnou a přihlíží. Gari se zatím válí nahoře na pelechu. Nasypu granule Garině a počítám. Nestalo se, že by se zpozdila o víc než šest vteřin, počítáno jednadvacet… dvaadvacet. Takto procedura proběhla i dnes, vstávali jsme v šest ráno (Ljuba odjela do dálné ciziny a budeme tu hospodařit po zbytek července sami). 

Procedura proběhla, nicméně Gari jen okouněla, místo aby se do granulí pustila! Všiml jsem si toho už dřív, že se teď nějak loudá. Nora zplivla obsah misky, vyzobávala granule rozsypané kolem a už pokukovala po Garinčině misce - a Gari pořád jen stála a čuměla a jen po velkém zdráhání se uvolila a bez známek nadšení se do granulí pustila.
Drží snad dietu? Je jí něco? Na Woodstockové louce bude lítat jak šílená, rozhlodně se nechová nijak neduživě.
Pokud je o Norinčinu ránu na noze, je už v podstatě zahojená, zbyla jizva, vyholené místo kolem rány zarůstá.

Nastupujeme!

Ta louka u Oleška je zřejmě čím dál populárnější mezi pejsky a jejich majiteli. Asi jako když se dobře zavede hospoda, nejlepší reklama je ústní reklama. Tam jděte, tam dobře vařej! Tam jděte, tam je louka, máte přehled, nejezdí tam auta, nikomu tam nevadíte…

Už na to nemáme patent a taky je občas těžké se odtud dostat. Gari naskočí do svého brlohu na zadním sedadle první, Nora přemýšlí. Mám nastoupit? Mám se dál družit? Nakonec svolí, že se pojede domů, vážným pomalým krokem se ubírá k autu a to už Gari nevydrží a vyskočí ven a jde se družit. Naženu Noru do auta a naháním Garinu.

Já vím, je to těžké. Opustit jednoho kamaráda, to bolí. Opustit dva, to bolí čtyřnásob. Ale jít od tří, to je zhola nemožné.