Všichni jste někdy viděli stožár vysokého napětí. Vídáme ho až příliš často. Kolem jednoho takového chodím pejsky na procházku, když se motáme kolem Oleška. V sobotu ráno jsme tudy šli a vida, u stožáru auto a chlápek si připravoval štětky a kýble. Dal jsem se s ním do řeči. Byl to Ukrajinec a jak říkal, chystal se stožár natřít.

Večer jsme tudy šli znovu a on si balil fidlátka. Chápete to? On tam na tom stožáru byl v té výhni 32 stupňů a visel tam na špagátě a natíral ten zparchantilej stožár. Zase jsem se s ním dal do řeči a to mi řekl, že ho bude přetírat ještě na hnědo. A opravdu, zatím to bylo jenom základovkou.
Co až se jednou Ukrajinci na takovou robotu vybodnou? Kdo bude natírat stožáry?

Pravda, Garina se o kýbl s barvou velmi zajímala, ale nemyslím si, že nasazení Gariny by bylo to správné alternativní řešení. Aktuální není. Zatím je tu Ukrajinec ochotný viset za špagát na stožáru a štětkovat ho v tropickém vedru. Prej má 25 korun za metr čtvereční, ale možná kecá.

Jsou to blbky

Mám modré auto. Není to náhoda, modrá je moje oblíbená barva. Od té doby, co měla Nora operaci páteře, vozím pejsky na výchozí místo procházky do přírody, aby Nora nemusela capat po asfaltu.

Takže se dneska stalo, že jsme odjeli k vrbičkám na louku, kde kosím bejlí v naději, že tam jednou vznikne kytičková louka. Tam jsem nechal auto a pak jsme šli na obvyklý okruh. Jenže ten okruh vede i k místu, kam jindy s nimi taky někdy jezdím – a tam zaparkuju a odtud taky chodíme. Stalo se, že na tom místě stálo jiné auto někoho jiného a ten asi šel s jinými pejsky na jinou procházku. Auto bylo modré.

No a ti moji pitomí pejskové si mysleli, že je to naše auto, a dobejvali se dovnitř, protože bylo 32 stupňů tepla a měli procházky po krk.
Co je to za psy, když nepoznají typ auta a řídí se barvou?

Řacha

Bouřky chodí okolo jako ten pověstný Pešek. V tomto létě už jich pár bylo. To je vždycky konejšeního! Ničeho se nebojíme, pejskové, nabádám. Neklepej se, Norinko. Gari, proč lezeš pod stůl? Tady si vlez na pelíšek. Nad námi je střecha, ta nás spolehlivě ochrání, tím spíš že je na ní úředně verifikovaný hromosvod.
Takto konejším pejsky při bouřce. Moc se mi to nedaří, klepou se a lezou pod stůl.

Dnes odpoledne jsme šli na procházku a přihnala se taková ta suchá bouřka. Pár kapek a spousta kraválu a za chvilku je pokoj. Kravál je to ale náramný, rána, div mi neutrhla hlavu.

Pěkně jsem se lekl. A pejskové? Ohlédli se a divili se: Proč jseš tak vyjevenej, pane? Vždyť je to jen bouřka!

Čtyři schody

Kdepak jsou ty časy, kdy Nora vyběhla nahoru po točicích schodech za Ljubou na rozhlednu dřív, než bys řekl švec! V neděli jsem měl radost, když jsme s vnučkou Dominikou byli s pejsky na výletě na kopci Závist (nad Zbraslaví) a Nora vyběhla čtyři schody. Ona po operaci běhá, ale šmatlavě, do auta ji nakládám, z auta vykládám a do patra a z patra ji nosíme v náruči.

Podstatné je, že ji zřejmě nic nebolí, je veselá, všechno chce vidět a všude být. A lízt na rozhlednu je stejně blbost. Taky jsem tenkrát zůstal dole.

Jsem vysoko!

Nový pelíšek

Ljuba objednala pro Noru pěkný velký pelíšek, aby v něm mohla svoje zádíčka rehabilitovat na paměťové matraci. To je v oboru matrací nějaká obzvlášť mazaná vychytávka. Přivezli to, bylo to ve velkém pytli, vytáhl jsem matraci zabalenou v menším pytli. Vydoloval jsem ji i z toho menšího pytle a pak oba ty plasty odnášel do tříděného.

Vrátím se domů a v nové vychytané matraci se válí kdo? Ano, uhodli. Válela se na ní Gari.
Teď máme po noční premiéře nového pelechu. Vše proběhlo správně, i co tyto minuty běží na pelechu leží Nora a její zádíčka tonou v blaženosti. Gari číhá, až Nora vytáhne paty a nepochybuji že bude následovat šup – a blažené rochnění. Ptáte se, proč jí taky nekoupíme nový pelech. Což o to by nic, ale ona by se stejně válela v tom Nořiném. Cizí je lepší.