Taky jste říkali prga, když vám bylo dejme tomu osm let? Prga je první a prga je u nás Gari... jak v čem. Když se nastupuje do auta, je prga vždycky. Zajímavé je, že je prga, i když se jede na výlet, nejčastěji na louku v Olešku. Ovšem při návratu, Garina je zase prga, kdežto Nora obchází kolem a dělá zajímavou. Větří, rozhlíží se, pozoruje vzdálený obzor.

Prga je Nora doma, protože se mě víc drží než Gari a tím pádem se dostane dřív k misce. Je to takový příruční, možná spíš přínožní pes. Ale nezdá se, že by si rozdělením na prgu nebo neprgu obě dámy lámaly své ušlechtilé hlavy.

Poslední den

Dnes se Ljuba vrací z potulek po světě. Naložím pejsky a pojedu pro ni na letiště. To ovšem bude završení procesu zahájeného včera – uklízení.

Gari se ho nezúčastnila, tu moje aktivity nezajímají. Zato Nora mi chodila v patách, poněkud znepokojena, co mě to popadlo. Snaží se mi pomáhat, obvykle něco vezme do zubů a přenese to na jiné místo a když chce hodně pomáhat, rozžvýká to. Už včera večer jsem pokládal svoje dílo za blízké dokonalosti. Dopoledne ho budu leštit. A jsem zvědavý, co uniklo mé pozornosti, co bude tím hromosvodem přitahujícím blesky.

Pokažená idyla

Ljuba se vrátila z putování po cizině. To si dovedete představit, že jsem strávil hodně času uklízením a snažil jsem se, aby bylo všechno ťip ťop. A taky bylo, návrat byl idylický, pohodový... nastal podvečer, seděli jsme na terase a najednou si Ljuba všimla, že Nora pobíhá a má něco v tlamě. Něco, zdálo se na dálku, něco hnusného.

Šel jsem se podívat a vskutku, Ljuba se nemýlila. Nora žužlala rybí hlavu! Sebral jsem jí rybí hlavu, odnesl do popelnice a přemítal, jak se rybí hlava dostala na náš pozemek. Máme sousedy řádné, vylučoval jsme možnost, že by někdo z nich hodil k nám rybí hlavu přes plot. Leda někdo z ulice, ale pak by pejskové museli tu věc odnést dozadu do zahrady...

Záhadu vyřešila Ljuba. Jde o rybu z našeho jezírka!
Měli jsme šest ryb a teď jich máme pět – a já si toho nevšiml! Oněch šest ryb, koi kaprů, mělo barvy: červenou, žlutou, červenobíle flekatou a tři více méně bílé. Chybí jedna z těch víceméně bílých, proto jsem si toho nevšiml. Šel jsem se podívat do počítače, já totiž zkoušel podvodní fotoaparát Olympus Tough TG5 a fotil ryby v jezírku, a opravdu, na fotkách jich bylo pět. Foceno 13. července, tudíž ke ztrátě muselo dojít dřív. Jediné vysvětlení – kočka. Těch se tu potuluje spousta. Co to muselo být za macka, aby vytáhl pořádného velikého koiáka! Tak teď doufám, že to byl výkon jeho života a že ho nedokáže zopakovat. Nerad bych trávil noci vartováním u jezírka.

Pes v díře

Dobrá zpráva, asi jste ji taky zachytili. Před čtrnácti dny pejsek vlezl za liškou do nory, zasekl se v ní a nemohl ven. Hasiči ho marně zkoušeli vytáhnout, nora se lomila, byla tam skála, vypadalo to beznadějně. No a včera zčista jasna pejsek vylezl ven, vyhublý, unavený, živý.

Tak dohle dopadlo dobře. Dobře to dopadlo, když nám tehdy ještě Iriska vlezla do roury pod přejezdem strouhy u silnice. Bylo to v Rakousku, v horách, Iriska pobíhala kolem nás a šup, už byla v té rouře. Nic se nestalo, jak jsem už uvedl, vylezla ven, ovšem ta chvilka zděšení a bezradnosti nepatří k mým vzpomínkám, které si chlácholím v mysli.

Hlavně, že to dobře dopadlo v jednom i druhém případu, jakkoli jsou nesrovnatelné a o Irisce netřeba psát do novin. Stačí si jen povzdechnout, jaké že nápady se líhnou ve psích kotrbách! Někdy ještě pitomější, než v lidských, a že je co říct.