Večer jsem při procházce s Iriskou potkal dva sympatické mladé lidi. On a ona, oblečení nalehko. Zamířili ke mně a oslovili mě.
"Znáte to tu?"
"Znám." Jakmile chodíte se psem, pak opravdu poznáte každé zákoutí.
"Víte, kudy se jde k Vočkovi?"
Hostinec U Vočka je v sousední vesnici, v Březové. Byl jsem tam několikrát, chodím tam nerad - sice tam dobře vaří, ale je tam zahuleno. Vím, kudy se jde k Vočkovi. No a vysvětloval jsem, že je třeba vrátit se na silnici a pokračovat po asfaltu.
Podezření zkalilo zrak těch mladých lidí.
"Na silnici? To se nejde touhle ulicí?"
Chápu to podezření. Ulice se jmenuje Březovská, leč, komu žalovat, do Březové nevede. Lomí se a vrací se, dokonce polní cestou, na silnici. Mladá dáma měla jen lehké střevíčky, takové popelkovské. A k Vočkovi je to dlouhá míle.
"Musíte na silnici," řekl jsem bez slitování. "Počkejte si na autobus. Zkuste stopovat." Rozloučili se a děkovali. Nevím, zdali k Vočkovi dorazili. Moje rada jim očividně připadala moc příkrá, nepříjemná. Lepší by byla jiná rada: jděte rovně a za 200 m tam dojdete. Třeba jsem jim to tak měl říct. Bylo by to v duchu slibů dnešních dnů.
Nebo si to rozmysleli a vrátili se.
U Vočka to nestojí za nic, smrdí to tam, je tam zahuleno.

Jak jsme si hráli na piráty
Neuvědomuju si přesně, jak se to semlelo, nicméně jisté je, že to vyvrcholilo tak, že jsem stál s klacíkem v ruce ve střehu a Dominka na mě útočila a volala, že je pirát. Šermu jsem se nikdy nevěnoval a pirátství také ne, a teď mě osud uvrhl do jednoho i druhého. Dělalo mi to starosti. To jsou takové ty hry, které v podstatě nemohou skončit dobře.
Však to taky David sledoval nevrle a nadšení projevovali jen Beruška s Bronxem, němečtí ovčáci, kteří nastoupili po nebožtíku Bartovi.

"Tuhle hru hraj jenom s dědou," rozhodl pak David.
Nakonec jsme šli domů a tam mě osud uvrhl do nějaké velmi složité hry s Garfieldem. Měl jsem figurkou poskakovat nejdřív tam a pak zase jinam podle pravidel, která jsem nepochopil - ani ne tak pro jejich složitost, jako pro jejich zřejmou proměnlivost.
Příště to budu směřoat na piráty. Tam je to aspoň jasné, pokud jde o pravidla: přežít.

Strýc Podger na cestách
Do zahrádky potřebujeme kačírek, to jsou ty maličké kamínky, velikost 8 - 16 mm, barva béžová. Takový nabízí pískovna v Kratonohách. Usmyslel jsem si, že do Kratonoh zajedu na motorce a podívám se, zdali jejich kačírek odpovídá představě. Přivezu vzorek a když se nám bude líbit, koupíme půl druhého kubíku a vysypeme kačírkem cestičky.

Našel jsem sio Kratonohy na internetím serveru Mapy.cz. Je to jednoduché, ta cesta do Kratonoh. To se jede po dálnici, odbočí na Roudnici a na půl cesty mezi Roudnicí a dálnicí je odbočka na Kratonohy. Je to tak jednoduché, že nepotřebuju GPS.

Vyrazil jsem a za krátkou dobu jsem dojel k odbočce na Roudnici. Odbočil jsem, jenže žádné Kratonohy nebyly nikde hlášeny. Zastavil jsem až na kraji Roudnice. Zavolal jsem tedy příteli na telefonu, tedy Martinu Zhoufovi. Hlásil jsem mu, že vidím odbočku na Kleneč a ne na Kratonohy!
Zhouf doma zkoumal internetu mapu.
"Kratonohy vidím," říkal mi do telefonu, "ale žádnou Kleneč."
"Najdi si tedy Kleneč," radil jsem mu.
"Už ji vidím," ozval se po chvíli. "Jenže zase nevidím Kratonohy."
"To asi bude nějaká chyba mapy," mínil jsem.
No a přišel na to Zhouf.
Dojel jsem do Roudnice nad Labem, nedaleko dálnice D8, to je ta, která je sabotovaná zelenými fanatiky, kdežto Kratonohy jsou poblíž Roudnice bez přívlastku na dálnici D11, sabotované indolentními úředníky.
Podle serveru Mapy.cz je to od sebe 132,4 km, celkový čas 1 hodina 21 minut. Ještě že ten internet a Mapy.cz máme!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena