V sobotu začalo mrznout a v neděli mrzlo, až praštělo. Pejskům to nevadilo, radovali se ze sněhu, běhali, kamarádili se s jinými pejsky a po návratu domů… Která z vás smrdí?

Očichal jsem Noru, nesmrděla. Očichal jsem Gari. Měl jsem pocit, že smrdí. Jenže v mínus osmi jsou ty smradové molekuly (nechce se mi napsat aromatické) líné a ožijí až v teple. Ožily. Nic na ní nebylo vidět, žádné hnědé šmouhy… Jen smrad. Takže pěkně do sprchy, tekuté mýdlo… a ksichty, jako by byla mučedník, jako byl Štěpán dokonce prvomučedník, byl ukamenován před Damašskou bránou za svoji službu Kristu. Mučedník Gari byla omývána ve prospěch čistého vzduchu.

Konec dilematu

Na podzim jsem shodil tři kila a můžu dopnout tvídové sako zakoupené před pětadvaceti lety ve Skotsku. Recept snadný – abstinence, žádné sladkosti, poslední jídlo před 18. hodinou. Do toho přijdou Vánoce a kila neklesají. Lákadel mnoho. Máme tři piksly cukroví. Tuhle jsem četl, že čtyři vanilkové rohlíčky spálím hodinovou rychlou chůzí. Jak naložit s vánočkou? Je v předsíni, aby se vychladila, v patentní plastové krabici. Má uzávěry a víko a ještě asi tři vychytávky, nejsou zajímavé k popisu. Gari se o krabici moc zajímá.

Já mám ke krabici složitý vztah. Vánočka je skvělá. Tak si v poledne ke kafi ukrojím půlkrajíc, tedy – půlku celého překrojení, je to jasné? Až do dnešního večera.

Vrátil jsem se večer z pole role, pejskové byli ještě v přízemí na křesílkách. Zavelím vyčurat a spát, pejskové vyběhnou, konají, jak třeba. Otočím se a vida, krabice je bez víka, co bez víka, je bez vánočky!

Zásah byl bleskový. Nechci strávit skorovánoční noc uklízením zvratků po vyblité vánočce. Nechci ale ke kafi pojídat vánočku oslintanou po Gari. Budu muset najít nějaké kompromisní řešení. Vánočka vyrvaná z tlamy psa je uložena na bezpečném místě. V nastávajícím období se o ni budu dělit.

Pořád ale smrdí

Onehdy jsem tu psal, jak se Gari stačila nasmrdět v desetistupňovém mraze. Přišli jsme domů, byla čistá jako padlý sníh, ale smrděla. Vyšamponoval jsem ji.
Smrdí dál.
Je třeba si to přiznat. Není to nápadné. Při jejím spatření si nemusíte dávat kolík na nos a mohl bych ji uvést k anglické královně a žádný bulvární list by nezaznamenal nic nevhodného. Ledaže by královna klesla na kolena, aby se ji pokusila očichat. Královna to určitě nedělá, já občas ano. Tudíž vím, že Gari smrdí dál. Maličko. Vzdáleně. Ale není to ten příjemný psí odér, který my, pejskaři, máme tak rádi.
Snad časem vyvětrá. Zatím očichávám pro potěšení jen Noru. A jeden pes, to je málo.

Rachejtle

Třicátého ještě nic moc nebouchá, jenom jedna salva přišla večer. Pejskové z toho byli jurodiví. Vím, že nemá smysl mlátit hlavu o betonovou stěnu, ale stejně se divím, když už někdo má mánii pouštět rachejtle, proč to neudělá fakt o té půlnoci? Bylo by to a) efektní, nebe plné rachejtlí, b) otravovalo by to po minimální dobu živé tvory, kteří rachejtle nemají rádi. Což jsou všichni na celém světě, od viru po slona, s výjimkou debila zvaného člověk.

Jelikož je toto návrh zjevně rozumný, nemá šanci na prosazení.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena