Pravidelní čtenáři vědí, že Gari a Nora mají v obýváku svá křesílka. Na nich leží a necpou se na moje křeslo a k Ljubě na pohovku. Aby křesílka neusvinily, jsou křesílka krytá dekou, takže sviní deku a ta se dá vyprat. Obě milují zábal do deky, říkáme tomu kuklík. Noře musím udělat kuklíka já, potažmo Ljuba, Gari si umí udělat kuklíka sama, dokonce i toho náročnějšího, celhohlavového, tomu pak říkáme mumča.

Jenže ona vypozorovala, že si Nora dovede o kuklíka říct, a v poslední době to tedy dělá taky. Proč se namáhat s kuklíkem, stačí říct a už je tu dotace… žádná dotace, ale výpomocná ruka. Výsledek stejný. Nechce se dělat.

Zmýlená platí

Popolední procházka vede v poslední době kolem pana dřevorubce. Ten nedaleka Hůrkova pole motorovkou krájí pokácené suché borovice a špalky štípe na polínka. Je to práce těžká a úctyhodná. Naše pejsky práce nezajímá, přitahuje je obsah tašky se svačinou. Už jsem se zde o tom zmiňoval.

Takže dnes jsme se blížili a já už z dálky volal: „Pozor na svačinu! Jsme tady!“
“Ale kdepak,“ smál se ten bodrý muž. „Jdete pozdě. Vyhládlo mi a už jsem ji snědl!“
A šup a už vidím Garinu utíkat s houskou v hubě.

“Zatracená práce! Já o tý housce nevěděl! On ji koupil kolega!“
Pak už se jenom divil, že se Garča s Norou o lup nepodělila. Kdepak, to jsou pejskové. Když jde o kořist, neznají bratra, sestru, prostě nikoho.

Nález století

Píšu teď povídku pro letní čtení v rozhlase, bude o mystériích kolem hradu Houska. V pátek jsme se vypravili do okolí hradu, abych nasál atmosféru a neměl všechno jen vycucané z webu. Největší nasávači ovšem byli pejskové. Při procházce do okolí našla Nora shozený daňčí paroh! Až se uvidíme s malým Eliáškem, předáme mu ho k opatrování, zatím je ten paroh v kufru mého auta. Objevitel je zcela nesporně Nora. Gari jenom přihlížela – ona je typ spíše destruktivní, když jde o to něco rozbít nebo někam spadnout, v tom jí Nora nedokáže konkurovat.

Pěšinky? Potůčky!

V sobotu pršelo, fakt pořádně. Máme na zahradě měřítko, napršelo 51 milimetrů a to je fakt pořádná darda. V lese se udělalo jezírko, naposledy jsem takové viděl v roce 13. Na některých cestách, zvlášť těch svážných, tečou potůčky. Pejskové v tom ťapkají, radují se. No a bahní se.

Po návratu je ženu do garáže, kde máme psí sprchu. To jsou ksichty, když je omývám! Lítat v bahně, to je radost. Sprchovat se, to je utrpení.
Není voda jako voda. Jedna je radostná, druhá útrpná.