19.3.2024 | Svátek má Josef


BEST OF HYENA: Potmě se nekouše

2.3.2020

Přišel jsem večer domů. Ljuba hlídala Elíska, dům byl pod ochranou dvou psů a elektronického zabezpečení. Odjistil jsem a pokročil dovnitř. Všude ticho. Pokročil jsem dál. Ze tmy se ozvalo štěkání.

Vy blbky! Máte vylítnout a vetřelce kousnout do zadele a ne na něho štěkat.
Ale jo. Však já vím. Potmě se nekouše, jenom štěká.

Dá to? Nedá to?

Na procházkách se mě pejskové drží, mají mě v dohledu, abych jim neutek, a vždycky vědí, kde jsem, i když se zabývají nějakou důležitou činností, jako je například vyhrabávání myšího krále. Když se dojde na rozcestí, Gari sice pokračuje a volí libovolně, ale Nora se zastaví a čeká na můj pokyn, vlevo nebo vpravo.

Takže jdeme, pejskové dvacet metrů přede mnou. Přes cestu vichřice svalila tři kmeny, těsně vedle sebe. Gari přeskočila všechny tři naráz, Nora přehupkala jeden po druhém, hup, hup, hup. Já se pomocí nordic hůlek vydrápal na první a chystal jsem se, že překráčím z prvního na druhý, z druhého na třetí a pak rozvážně sestoupím.
Nora se zastavila, hlavu na stranu, a pátravě hleděla: vida ho, prďolu. Dá to, nebo si nabije hubu? Co když si zlomí hnátu? Co budeme dělat?
Překážku jsem překonal, Nora se rozběhla za Gari a já je následoval. Náno pitomá, táhlo mi hlavou. Zatím jsem vždycky vezl k veterináři já vás, vy na úrazovku mne nikdy!

Čůrání v půl třetí

Nora vzbudila Ljubu, Ljuba vzbudila mě: pejsek chce čůrat, pejska je třeba pustit na zahradu.

Bodejť by se jí nechtělo čůrat, když večer jenom vystrčila nos a zase zalezla dovnitř. Holt pršelo a v dešti se nečůrá. Já ji provedl zádveřím do garáže a otevřel vrata, aby se vyčůrala na stání, jenže: stání je vydlážděné, kdežto Nora čůrá jenom na trávě. Takže to skončilo tak, že jsem v půl třetí lítal po baráku a svítil a probudil jsem se a nemohl pak usnout.
A pejsek? Ten spal blaženě. Jako vždycky, když se dobře vyčůrá.

Hon na imaginárního kocoura

Je to obvyklý sport, už jsem tu o něm psal: pejskové čekají ráno na křesílkách, až se nasnídáme a půjdeme na procházku. Pak jeden vyletí, jeden… vždycky je to Nora, a svým řevem strhne Garinu a obě pak letí ke dveřím a dávají najevo, že se nám kocouři chystají odnést barák a že k tomu dozajista dojde, pokud je nevypustíme na zahradu.

Tak tomu bylo i dnes rán.
Dvakrát. S tím rozdílem, že podruhé jsme začali řvát my, Ljuba i já. Pejskové se vrátili na křesílka.
Tvářili se udiveně. Proč tolik řevu? Copak hoří? Nebo… to by bylo horší, je snad na zahradě kocour?

Neviditelný pes

Vraceli jsme se s procházky. Už jsme přicházeli k naší ulici, Garina vartovala na rohu, ona musí být vždycky všude první. Nora byla někde vzadu a pak kolem mě proběhla a hned mi bylo něco divné. Běžela neobvykle. Pochopil jsem, že chce být neviditelná.

Jdu dál, zahnu do naší ulice, pejskové přede mnou a neviditelná Nora hodně vpředu. Abych ji neviděl. Jenže musela počkat před vrátky a důvod neviditelnosti byl jasný: v hubě nesla plesnivou čtvrtku chleba.
Bůh sám ví, kde k ní přišla, jisté je, že ji třímala v hubě a tvářila se, že má hubu prázdnou. Zatracená vopice… kdyby nás někdo potkal, mohl by si myslet, že chudáčkovi nedáme nažrat.
Ale tady kolem jsou lidi psů znalí a vědí, jak to s pejsky je. Kdybyste jim doma podávali křepelky nadívané kaviárem, ulovený plesnivý chleba má vyšší prioritu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena