Popletené barvy
Večer nasazuju Garině a Noře svítící obojky. Gari fasuje čertovský červený, Nora andělský modrý, abych pěkně potmě rozeznal, která je která. Ono se to snadno pozná jaksi podle rozkmitu. Nora ťapká spořádaně, kdežto Gari kmitá podle pravidel Brownova pohybu. V podstatě tedy bych nemusel mít dvě barvy, stačilo by jedno, neutrální, dejme tomu zelené. Nu, nestalo se tak, koupil jsem červené a modré, ono to bylo za stejné prachy tak jako tak.

Dnes večer jsem se popletl a označil je obráceně. Byla to pro mě denervující procházka, ztichlou ulicí kolem našeho saťáku: poklidný červený čertík a těkající modré světélko. Samozřejmě, že rozumem jsem věděl, jak to je, ale copak rozum je to nejdůležitější?

Ostatně, kdybych ho měl přehršel, tak bych se nesplet a tak jednoduchý úkon bych vykonal bez chyby, že...

Já to nebyla
Vrátili jsme se z procházky, Gari s Norou dostaly do misky a pak jsem šel ven na zahradu. Tam je vždycky co dělat, bez ohledu na roční období. Asi za čtvrt hodiny jsem se vrátil.

Nora na mě čekala v předsíni a dávala najevo, že chce ven. Bylo to hodně nezvyklé, vždyť jsme se právě vrátili z procházky téměř hodinové! Řekl jsme jí tedy, že se nikam nejde a ať se vrátí na pelíšek. Jenže ona zamířila ke schodům, že půjdeme do patra, snad ke mně do pracovny? Zkrátka, chtěla pryč.

Vzápětí bylo všechno jasné. V kuchyni ležel na zemi rendlík a všude kolem fleky od mléka. Rendlík tam zbyl od rána, zůstal na lince a… kdopak asi se ho pokusil vylízat?

Nora mi to sdělila jasně: Já to nebyla!

Houska
Je čas vánoční, nechal jsem se zlákat na večerní besídku. Abych tam nešel jenom se nacpat,koupil jsem si ve stánku dvě housky se šunkou. Byly docela olezlé, jednu jsem snědl, druhou do poloviny. Schoval jsem ji, abych ji doma dal pejskům. Budou se radovat, že jsem přišel a přinesl jim housku se šunkou.

Vrátil jsem se. Ljuba nebyla doma, jen pejskové. Nikdo mě nevítal. Šel jsem do kuchyně a volám: Nesu dobrotu! Nic. Bestie se válely na křesílkách. Dal jsem půlku půlky housky na jednu misku, druhou na další misku. Přiloudaly se a dobrotu sežraly.
Daly mi najevo: je to olezlé.

Siréna
Včera byla první středa v měsíci, tudíž zkouška sirén. Jakmile sirény začnou, pejskové štěkají. Tak i tentokrát, obě dámy se rozčilovaly, štěkaly a skákaly a dávaly najevo, že půjdou zdroj zvuku zakousnout.

Nějak se stalo, že jsem si zkoušky sirén poprvé od začátku války všiml. Nebudu rozvádět, co mi táhlo hlavou. Zahnal jsem oba pejsky zpátky na pelíšky, přikryl dekou a přál jsem si, aby to tak navždy zůstalo. Jinde to tak nemají.

Problém obojkový
Naši pejskové nosí obojky tkané, tedy látkové., nikoli kožené. To prosto, aby se do nich daly všít obojky protiklíšťové. To je umělohmotná páska nasycená jakými sajrajtem odpuzujícím klíšťata. Zdá se, že to funguje, v sezóně je pak na pejscích klíšťat minimum.

Teď už klíšťata nejsou, ale kdo by se pytlíkoval s páráním, že… Navíc, je brzy tma a na třetí procházku chudí pejskové se svítícími obojky. Bez protiklíšťové vložky. Nastává dilematická situace:

Co je lepší eventuálně blbější, dva obojky, látkový protiklíšťový plus svítící nebo nasadit už ráno svítící a nezapnout ho, až večer?

Budu o tom přemýšlet do jara, až koupím nový protiklíšťák, všiju ho (věřte nevěřte, ale fakt jsem ho šil já) a den bude tak dlouhý, že svítícího obojku nebude třeba.