Pomocník pomocníka
Gari se nikdy nemá k žádné práci, zato Nora pomáhá. V sobotu jsem sekal trávu (s vyhlídkou na déšť, ten přišel až v neděli, ale pořádný). Gari mě sledovala oknem ze svého pelechu v obýváku, kdežto Nora capkala na svých vratkých tlapkách za mnou. Cik, cak. Cik, cak.

Ljuba byla celý týden na cestách a před návratem začne vždycky velké uklízení. Včetně zahrady. Tráva posekána, květu z rododendronu vyštípány… a najednou jsem si všiml, že úplně explozivně vyrazily bambusy. Rostou za altánem a teď do nic něco vjelo, na několika místech prorazily podlahu altánu a prorostly právě ten velký roďák, zrovna když jsem ho tak pěkně vyštípal.

Nezbylo než se pustit do práce. Nora pomáhala, cítil jsem ji v zádech. Ohlédnu se… a na posekaném trávníku spoušť. Rozžvýkala jeden ustříhnutý bambus, rozkouskovala ho na tisíc kousíčků… Kdybych tak měl pomocníka, aby po tomhle pomocníkovi uklidil… Vím o jednom, se kterým se nedá počítat: Gari.

Obezřetnost
Pejskové mají různé podivné chutě. Tak třeba Gordon (původní Neviditelný pes) miloval meloun. Vyzkoušel jsem Noru. Bude jí chutnat kolečko banánu?

Kolečko nezabralo. Zkusil jsem ho zahrabat do granulí. Granule odhrabány, kolečko zůstalo. Přišla Gari, abys se podívala, čím to tam rachotíme v misce. Když zjistila, že je to banán, obezřetně odvrátila hlavu a odešla zpátky na pelech.

Chápu. Banán jim nejede. Tak co sakra tak strašně vyčmuchávají na jednom jediném místě v areálu někdejšího Prasečáku, kde nic, ale vůbec nic není?
Ony vědí…

Dnes o kočce
Počasí že by psa nevyhnal? Možná, že platí pro kočky taky. Posuďte sami. Jel jsem v poledne do naší sámošky na návsi, mlíko, chleba, sejra. Postavil jsem kolo na stojánek, nakoupil, vracím se a koukám…

Máme u nás krámskou kočku. Potuluje se od rán do večera nedaleko vchodu. Neloudí. Neleze dovnitř. Prostě, líbí se jí být u krámu. Dneska pálilo sluníčko a napadlo ji, že si ustele ve stínu mého kola.

Přitom… máme před krámem něco jako loubí, stínu je tam dost. Když prší, nezmoknete. Jenže jí se zalíbil stín mého kola.

Ano, jsem tak krutý, že jsem odjel. Sobecky jsem si odvezl svůj stín a chudáka kočku nechal, aby si lehla do chládku betonového loubí. Jsem hrozný, já vím.

Ráno pršelo
Také dnes ráno pršelo. Nestěžuju si! Naopak, vždyť to sucho bylo fakt alarmující. Jenže holt… ráno pršelo. Pořádně jsem se obul. Na sebe džíny, kraťasy mi visí na háčku. Tričko s dlouhým rukávem a vesnička. Správná výbava na procházku, když ráno pršelo.

Vyrazili jsme, když už déšť ustal. Louže jsme obcházel, pejskové je brali přímo. Všechno šlo dobře, až… až když jsme se vydali stezkou od Zvoničky k Cípu. Cesta vede po posekané louce, ale pak zapadne do oblasti vysoké trávy. Zkrátka, ke garáži, kde je v koutě sprcha na pejsky, jsme dorazili… já zmáčený po pás, pejskové mokří a navíc posypaní travními semínky.

Rozdíl ale byl v jednom: oni se vzájemně litovali a olizovali, kdežto mě nikdo nepolitoval… Jistě ani vy ne…

Osud stromečků
Náš okruh vede alejkou (vykácena), k dubu (200 let starý strom, poražen) kolem oplocenky – a tam po výkopu 180 cm široké rýhy pro vodovodní potrubí vznikl dvacetimetrový průraz lesem. Moje podání odboru životního prostředí (dřív než se začalo kácet) mělo osud hrachu vrženého proti stěně. Jako vždycky, dodám ještě.

Najednou přišli lidé, navrtali díry a podél jedné strany toho dvacetimetrového průrazu nasázeli stromečky, jehličňánky. Jistě jich jsou stovky. Zasadili, odjeli. Teď, jak byla ta vedra, jsme při našem okruhu vnímali (tedy já vnímal, Gari a Noře jsou stromečky fuk) jak vadnou. Teď, když konečně zapršelo, snad některé ožijí.

Tak to je, když hospodářem je stát. Kdybyste ze svého vysadili stovky stromečků (kolik to asi stálo?), nechali byste je pochcípat?
Ne. Nejste stát.