V tomhle vyniká Nora. Při snídani leží na křesílku, podřimuje a počká, až si dopiju kafe a přečtu ranní zpravodajství. Ožívá poté, kdy vstanu, abych se osprchoval, oblékl a přichystal na procházku. Kdybych měl sloužit jako její poradce, řekl bych: prokazatelně nejvíc ty procesy uspíšíš, když zůstaneš na křesílku a budeš podřimovat, dokud pán nesejde ze schodů a neřekne jde se. Nejsem její poradce a ona koná podle své volby. Chodí za mnou, to by ještě nebylo to nejhorší. Chodí ale přede mnou a vůbec nejčastěji si lehne tam, kudy nutně musím při všech těch ranních činnostech projít. Křižovatka koupelna – ložnice – pokoj, to je její stanoviště.

Snadno bych mohl dokázat, že je to nejhorší možné stanoviště, pokud jde o urychlení ranních procesů. Stačilo by vzít stopky a změřit, jak dlouho mi potrvá ranní procedura se psem na křižovatce a bez psa. Tohle by bylo jednoduché. Ale jak výsledek takového měření vpravit do psí kotrby?
To je velmi obtížné, ba nemožné. Pročež pes leží každý den na křižovatce.

Divoké nocování

Spíme, načež nás probudí kvílení od domovních dveří, samozřejmě v přízemí. Ložnici máme v patře. Který pes kvílí? Rychlá revize psů, v rozespalosti spěšná. Kvílí Garina. Spánek opadává, jako když voda stéká z teflonové pánve. Běžím dolů. Zapomenu odjistit zabezpečovačku. Ta zatím netroubila, protože pes nějak ty paprsky podleze, nebo co, člověka to chytí. Mě to chytilo. Siréna ječí – naštěstí je to noční zabezpečovačka, je to ta menší siréna a ječí jen uvnitř. Velká siréna, na rozdíl od nás, spí.

Garina má bolení. Vypouštím ji ven. Čekám, až vykoná své. Je zima a ta jde také proti ospalosti. Pejsek se vrací nahoru do svého pelíšku a okamžitě usíná. Nám se to tak snadno nedaří. Nevím, jak Ljuba, ale já zápasil možná půl hodiny, snad hodinu?

Fakt je, že jsem spal, a Ljuba mnou musela lomcovat.
“Co je?“ ptám se mroucím hlasem.
“Garina dole kvílí...“

Selektivní hluchota

Večer byli pejskové sami doma. Ljuba hrála dívadlo Margarite ve Werichově vile a já jsem cvičil tai ti u nás ve Zvoli. Zmožen vrátil jsem se domů. Otevřu, všude ticho. Volám: Kdepak mám ty svoje pejsky, o které pečuju od rána do večera, dávám jim do mističek, chodím s nimi na procházky a když jsou v pelíškách, přikrývám je proti zimě?
Lhostejné ticho mi bylo odpovědí. Bylo mi jasné, kdepak jsou. V pelechu se válí obě, mrchy jedny mizerný. Neslyšely dveře, neslyšely kroky a minul je můj proslov. Dveře ledničky bouchly.

Šel jsem do kuchyně a otevřel ledničku. Při cvičení vyhládne.
A už jsem tu měl obě. Tohle slyšely výborně!

Jak naštvat psa

V naše případě dva psy, tedy psice, naštěstí naštvat je obě nedá dvakrát tolik práce. Je třeba sundat povlaky z pelechů, nacpat je do pračky, nechat vyprané uschnout a pelechy zase povléct. I já přiložil ruku k dílu při povlékání, držel jsem rožek.

To byly ksichty, když pejskové lezli do protivnou čistotou čpící lůžkoviny. Pes se snaží, hnoje vyhledává, v mršinách se válí, kolik kilometrů naběhá, aby to všechno krásné voňavé domů nanosil, a pak přijde nějaký takový s odpuštěním člověk a všechno zničí.

Tomu se říká psí život.