Vítání
Víkend byl plný zahradních prací. Dokonce jsem i dobýval pařezy, musel jsem srazit jedli a malý smrk hnízdivec. Přitom, jak se ukázalo, pařez toho mrňouse byl mnohem pernější než pařez nebožtíka jedle.

Tp se dělo za asistence obou pejsků. V neděli vpodvečer bylo vše hotovo a naložil jsem tedy pařezy a větve a všechno možné do auta a že to odvezu do kontejnerů, co máme za humny. Zadní sedadla byla sklopená. Pejskové se domáhali, že pojedou se mnou. Ujišťoval jsme je, že jedu jen kousek a že se hned vrátím, ale nedbali a dělali ksichty.

Opravdu jsem se vrátil za deset minut. Vyběhli na ulici a hned ke mně a vítání to bylo, jako kdybych se vrátil z pěší výpravy na severní točnu. Moc hezké vítání. Dobře, že jsem je nevzal s sebou.

Pokažená pozdní výchova
Vraceli jsme se s Ljubou z návštěvy u Anny a Patrika a potkali přátele. Potkávám často buď pána nebo paní, vždycky se psem – mě je těžké potkat bez psa. Pes mě tím pádem zná. Když mě uviděl, hned se ke mně vrhnul, jako ke starému známému.

Ono to skákání na lidi, to je něco, co se každý majitel psa snaží vymýtit a však taky přátleé zasáhli a spustili takovou tu pozdní, k neúspěchu předem odsouzenou výchovu.
Já jim ji kazil. Co si mám pomoct, když mám to psí vítání rád?

Do lesa autem
Do lesa to máme blízko, ale když je na sluníčku přes pětatřicet, je to najednou jako by ten les byl na Marsu. Zajel jsem tam tedy autem a pejskové se mi batolili u nohou s jazyky na vestě. Nepotkali jsme ani živáčka. Zajímavé pozorování: v různých částech lesa je různá teplota, někde je přece jen snesitelněji. Takové místo je kousek lesa za někdejším prasečákem, říkáme mu s Ljubou cíp. Tam je kupodivu docela chládek, třebaže je to mezi dvěma silnicemi a není k tomu žádný zjevný důvod. Malá leso-fyzikální záhada. Jen se bojím, že zítra bude po záhadě a bude všude stejný hic.

Nora je mazaná
Čtu, že vědci zjistili, že lidi mají v horku žízeň. Nora už taky dosahuje vědeckých schopností. Zjistila, že v horku je líp ve stínu než na sluníčku a že na zahradě jsou místa, kde je stín pořád, například ve křoví. Tam je vůbec nejlíp.
Když tedy je po Noře sháňka, nejlíp je obejít křoviny. Takto ji vylovila dneska večer Ljuba. Musela jí šetrně sdělit, že už zapadlo sluníčko a už není vůbec, ale vůbec horko.
Přemlouvání trvalo nějakou chvilku, ale nakonec zabralo.

Na výletě
V úterý jsme byli s přáteli na výletě. V Alšově galerii v Hluboké nad Vltavou je Gigerova velká výstava - ano, jde o autora zpodobnění Vetřelce, stojí za to, je neméně skvělá jako byla ta pražská v roce 2005. Ve městě jsme přespali. V noci se zvedl vítr a začala bouřka. První pomyšlení: pejskové.

Bylo o ně postaráno, na procházku s nimi byli odpo a večer Anna a Patrik a ráno je taky měli vyvenčit a před obědem už jsme měli být zpátky. Jen s tou bouřkou nikdo nepočítal. Jsou sami doma… zblázní se strachem…

Ljuba esemeskovala, bez odezvy, jak jinak, v půl druhé ráno. Byla to hodně starostiplná noc. Vše se ale v dobré obrátilo, ráno přišla zpráva, že hned jak začalo blýskat se Patrik přesunul k nám do baráku a o pejsky se postaral. Hodnej! A že to ale byla smůla, bouřka po čtrnácti dnech suchého počasí…

Kdo z vás smrdí?
Tak zněla otázka, když jsme se vpodvečer vrátili z procházky. Nic jsem necítil, zato Ljuba velmi bedlivě větřila a dávala najevo, že má co větřit. Podezření padlo na Noru. To je největší čuně a taky – chovala se podezřele, hned jak padla první slova o smrdění koukala se vytratit a vyšla dveřmi na terasu a pak mizela jako stín.

Ljubě se nedá jen tak snadno uniknout. Nora lapena, očichána… a výsledek negativní. Zájem padl na Gari, se stejným výsledkem. Oko upřeno na mne. Jsem voňavý světec. Nebyl to nikdo z nás. Někdo to ale být musel.
Maminka má vždycky pravdu.