Máme na zahradě smuteční vrbu. Je to už pořádný strom, dosahuje výšky patrového domu se sedlovou střechou, kmen má dole tlustý, ve výšce dvou metrů rozvětvený. Nora vyběhne ze dveří, utíká k vrbě a štěká do její koruny. Gari utíká za ní a po chvilce taky začne štěkat. Otáčejí se po mně. Pojď taky štěkat, vybízejí mě.

Nechce se mi. Tuším, že tam nic není. Co by tam bylo? Určitě ne vodník. Pták taky ne, uletěl by. Kočka nebo lasička by utekly, vrba není solitér, sousedí s jinými stromy a útěk by byl snadný.

Štěkají víc. Otáčejí se po mně úpěnlivě. Nezbude, než jít za nimi.
Dojdu ke stromu. Koukám nahoru do koruny. Bedlivě hledím. Pohlédnu na Noru.
Vidíš, pane, jak tam nic, ale vůbec nic není, odpovídá mi její pohled. Pak odchází a odejde domů lehnout si na pelíšek.
Takový je psí život.

Uřvaný pes

Nora neštěká pořád, někdy ano, na rozdíl od Gari. Ta neštěká skoro nikdy. Včera večer měla Nora štěkací náladu. Já si sedl k televizi a brnkal na nostalgickou strunu, díval jsem se na Vinnetoua a do toho řve Nora. Vyběhla vždycky na zahradu a tam hulákala. Nakonec jsem tedy (při reklamě) vstal od televizoru a šel dveře zavřít a bylo po vybíhání na zahradu.

Nikoli však po řevu. Nora štěkala uvnitř. Musel jsem vstát, zařvat „neřvi“, nastalo ticho a za ne moc dlouhou dobu se to opakovalo. Vinnetou se přerývaně šinul ke svému poslednímu výstřelu (byl jsem chlapeček desetiletý, kdy jsem poslední výstřel oplakal v knížce, vydání Jos. R. Vilímek s Burianovými ilustracemi). Nora mi šla už docela dost na nervy. Čokl uřvaná, to naše Garinka je zticha a nechá mě koukat.
Kdepak ona asi je, ta tichá Garinka?
Nebudu oddalovat pointu. Samozřejmě proklouzla ven a když jsem zavřel dveře, zůstala na zahradě a chudák pak potmě čekala, až jí otevřu a Nora u těch dveří hulákala: „Gari je na mraze, pojď ji pustit dovnitř a nečum furt na tu blbou televizi!“

Houdini

Mockrát jsem tu psal o Garinčině schopnosti mizet. Včera ovšem provedla mistrovský kousek.
Zavelel jsem „vyčurat a spát“ a vypustil jsem oba pejsky na zahradu. Honili tam kočku, byli hodně zaměstnaní, dalo mi trochu práce je zahnat dovnitř. Ale zahnal jsem je dovnitř, oba mi proběhli podle nohy, načež jsem zavřel dveře.

Následovala rutina – připrava pelechů, do pelechu zalehla Nora. Nebudu protahovat, vše je vám jasné už z titulku. Ano, Gari čekala před domovními dveřmi. Jak se dostala ven? Opravdu mi obě proběhly kolem nohy, opravdu jsem zavřel, domovní dveře už byly zavřené.
Nikdy se to nedozvím. Houdini své triky nesmí prozrazovat.

Na slunce

Naši pejskové se chovají stejně, jako ta vrána (černý pták, snad krkavec, bůhví, co to bylo), kterou jsem pozoroval před bufetem v kalifornském Death Valley, kudy jsme před lety putovali na jedné fotoexpedici. Měli tam takovou tu ohradu, jak to známe z kovbojek, na kůlech řídce přibitá prkna. Ten pták chodil sem a tam, a držel se ve stínu prkna. Tak přežíval v teplotě… právě se dívám na meteo, teď, ve čtvrtek v sedm ráno našeho času tam je padesát stupňů, na sluníčku.

U nás takové teploty chválabohu nemáme. Nicméně naši pejskové také vyhledávají stín. Když jdeme po chodníku, drží se při zdi. Při návratu z procházky Nora zaleze do křoví a čeká… na co asi? Až přijde podzim? Gari přeběhne osluněný pás a skočí do auta, aby to měla rychle za sebou, ale Noru div nemusím přenést i s tím křovím.

Zato venku na louce, když se dohrabávají do sídla myšího krále, jim vůbec nevadí ona pálivá koule, slunečními paprsky opřená o jejich pilné hřbety.