V sobotu jsem v Praze potkal paní. Hledal jsem Slovenskou restauraci, měl jsem tam namířeno s naší fotografickou Dílnou, chtěl jsem tam vyjednat, abychom po fotografování mohli přijít, posedět a promítnout si nafocené obrázky. V restauraci byli vlídní, ale přísní.

"Můžete," děl pán, snad vedoucí, snad majitel. "Ale musíte konzumovat."
"To my budeme konzumovat, uvidíte!"
"Dobře," řekl a znamenalo to: Jen aby! Tyhle známe! Fotografové! Na krku foťák a otáčí to každej pětník!
Přišli jsme, promítali a konzumovali, ale to je jiný příběh. Ten původní se týká paní, kterou jsem potkal cestoou do té restaurace. A jestli jsem pan Neff a když já na to, že jo, tak ona, že její tatínek chodil s mým tatínkem do školy.
Přišlo mi to strašně starobylé.
"Mému tatínkovi by letos byl 101 rok!" řekl jsem poněkud pošetile.
"Mému také!" pravila velmi logicky.
Představte si tu hrůzu, ten časový průlom, kdyby řekla - mému tatínkovi je pětasedmdesát.
Nic takového nenastalo. Dva kluci, tehdy desetiletí takže desetníci, nyní setníci, chodili spolu do školy.
Můj tatínek vzpomínal na tu školu s nenávistí, byla to obchodní v Resslovce, a s ještě větší na obecnou, v Truhlářské ulici. Do té školy chodil i pozdější profesor V.V. Štech, pravda, mnohem dřív. Oba ale také tuto školu nenáviděli, Štech víc: jednou se tátovi svěřil, že odmítá Truhlářskou ulicí byť jenom projít! Školou ale nakonec prošel, nebe budiž pochváleno.

Demolice systému
Placení kartou mě fascinuje od první chvíle, kdy jsem tuhle transakci pozoroval - bylo to krátce po převratu, navštívil jsem Karla Hvížďalu tehdy ještě v Bonnu a byl jsem s ním na nákupu. Podivoval jsem se, jak to zařízení pozná, kolik má majitel na kontě! Uplynula řádka let a kartu jsem si obstaral i já a platím jí mnohem raději než penězi neboli keší, jak se říká. Jsem skrblík a bolí mě, když ty moje zlaťáčky mizí v kase mrzkého kupčíka. Když ale témuž kupčíkovi stejnou sumu zaplatím kartou, ten penězotok nevidím a trpím méně.

Jak to funguje, už jakž takž chápu tady, doma (jsou v tom dráty), ale nechápu, jak bankomat pozná, že ty peníze mám někde na druhém konci světa. Na potíže jsem narazil jenom v Číně, taky v Japonsku prý nemají tamní bankomaty evropské karty rády. Ale občas se smilují. V Africe a obou Amerikách problémy nejsou. Takže znovu, jak tamní bankomaty poznají, že jsem solventní?

Někdy ale váhají i naše přístroje. Posledně jsem Irisce kupoval granule a platil kartou. Slečna vrazila kartu do terminálu, odklikal jsem sumu a PIN a pak se nedělo nic. Douho. Pět minut. Ještě déle.

"To se tu ještě nestalo," pronesla slečna tu okřídlenou větu, používanou počítačovými odborníky, když je pozvete, aby vyřešili váš problém.
Navrhl jsem, aby operaci stornovala a že zaplatím zlaťáčky neboli keší. Zkusila to, nešlo to. Vyrvat kartu z terminálu nechtěla a já taky ne. Co kdyby se systém naštval a udělal ze mne žebráka, bezdomovce?
Nakonec přišla vedoucí a kartu vyrvala. Zaplatil jsem keší. A teď budu s mírnou bázní očekávat výpis z banky. Třeba tam bude napsáno, že jí dlužím 123456789 peněz za demolici systému.

Masopust na Žižkově
Potkal jsem se s jednou paní z Vysočiny. Moc se divila, že máme v Praze taky masopustní průvody. Tedy, mají v Praze, vždyť nejsem Pražák, jsem Zvolák! My vesničané jsme měli masopustní průvod minulou sobotu, no a na Žižkově ho měli v úterý. V Karlíně, tuším, bude příští sobotu.
Byl jsem tam už několikrát na Masopustu na Žižkově. Důvodů je několik, jednak ze Žižkova pocházím a to město mě nepřestalo držet u srdce. Jak říkal Werich, doma je tam, kde jste hráli kuličky. Pak taky proto, že tam bydlí Jirka Wagner, redaktor Neviditelného psa, a ten mě poprvé na Masopust na Žižkov zatáhl. No a nakonec, je to přece jen bizarní věc, takový masopustní původ. Zajímavé podívání a pofotografování.

Musím se přiznat ke smíšeným pocitům. Jaksi se před těmi namaskovanými lidmi ostýchám. Vždycky si pak říkám, příště půjdu taky v masce. Přítel Daniel Špička mi kdysi radil, abych si obstaral oficírskou uniformu, že je to ta nejlepší maska: člověk je maškara a přitom vypadá vcelku chic, tedy dobře. Taková bleděmodrá uniforma rakouského oficíra by se mi šikla! Musím se po nějaké poohlédnout a příště přijdu na Žižkov s jinou dávkou sebevědomí: Žižkovák mezi Žižkováky, maškara mezi maškary.

(Klipy: Jiří Wagner)

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena