Ptáci berou umění
Před několika dny jsem tu psal o krmítku, které jsme si s Ljubou koupili ve vídeňské galerii Albertinu, kde jsme byli onehdy na výstavě. Je to malý červený domeček, zavěsili jsme ho na větev - v konkurenční vzdálenosti od toho správnéího, velkého, dvoupatrového krmítka, které máme na zahradě už druhou sezónu.

Ptáčci si nejdřív toho uměleckého krmítka nevšímali. Asi se ho báli, byl to přece jen nový objekt na zahradě. Nemyslím, že hraje roli, že je natřený na červeno - vnímají ptáci barvy nebo nevnímají? Nejspíš jinak než my. A skutečně, první dny nejevili o umělecké krmítko zájem.

No a časem se orazili. Dvě zajímavosti s novým krmítkem spojené: na jeho bidýlko se vejde jen jeden ptáček, takže ti ostatní čekají ve frontě. Jakmile se bidýlko uvolní, frr a už je tam druhý, který zatím čekal na větvičce o něco níž, a hned je na té čekačce náhradník a tak to běží pořád dokola. Čili něco jako fronta. Jako u lidí.
No a občas se dopředu vecpe drzoun předbíhač. Taky jako u lidí.

Podgerové na výletě
Vrátili jsme se s Ljubou po 12 dnech z Keni a Tanzánie, kde jsme fotili slony, lvy, opičáky a další havěť čtyřnohou i opeřenou. Asi nejpodgerovštější výjev se odehrál v lodgi (něco jako hotel) uprostřed Serengeti, tanzanské přírodní rezervace. V noci se strhl tropický liják: v Africe nastalo údobí dešťů a když tam začne pršet, tak je to průtrž se vším všudy. Probudilo mě to, takže jsem vzal baterku a vyšel z pokoje, abych se pokochal běsněním živlů.
No a živly způsobily klap a dveře se za mými zády zabouchly. Stál jsem bos a v pyžamu na verandě. Opodál se krčili damani, Procavia capensis, což je podivný příbuzný slona, který vypadá jako králík či morče. No a někde ve tmě funěl pasoucí se hroch. Jemně jsem zaklepal. Klepání zaniklo v hukotu deště. Více jsem zaklepal, se stejně nulovým výsledkem. Hodně jsem zabouchal. Nic. Ljuba si vzala na spaní stilnox, prášek na spaní, aby se rychle uspala, protože jsme vstávali v pět ráno.

Má návštěva Afriky měla hluboký lidský smysl: potěšila damany, ty podivné příbuzné slona, kteří vypadají jeko přerostlé morče.

Příhoda s klíčem
Jak už jsem tu psal, přelom roku jsme s Ljubou strávili na fotografické cestě do Keni a Tanzánie. Silvestr náz zastihl v lodgi (hotelu) na okraji kráteru v Ngorongoro: kráter je pozůstatek po explozi sopky, explozi planetárních rozměrů, k níž mělo dojít někdy před 2 až 3 milióny let. Původní sopka byla vysoká asi pět tisíc metrů a po explozi vznikl více méně kruhový areál vroubený strmými stěnami o ploše 260 km čtverečních. Na dně kráteru je pozemský ráj divokých zvířat, překrásná rezervace, v níž žije vše africké, co si dokážete představit.

To se ale netýká příhody s klíčem. Ta nastala večer, kdy se schylovalo k oslavě Nového roku a usmysleli jsme si, že si kupíme flašku vína. Já objednával flašku a Ljuba šla do pokoje pro peníze.
Seděl jsem asi deset minut sám, když tu přišla na mobil esemeska. Koukám, kdo novoročně blahopřeje - mobil hlásil, že SMS posílá Ljuba.
Ztratila jsem klic, bylo tam napsáno.
Nechápal jsem. Kde ztratila klíč od pokoje? Cestou do pokoje? Proč se nevrátila, proč pro mě nedošla...
Kde jsi? esemeskoval jsem.
V pokoji, zněla odpověď, která šla z družice na družici po spojovacích uzlech přes polovinu zeměkoule.
Má žena zešílela, napadlo mě. Kousla ji moucha tse tse nebo ji uštknul nějaký had obdařený nervovým jedem.
Vše bylo jinak.
Vešla do pokoje a klíč položila na víko mého černého kufru. Klíč byl černý, v pokoji příšeří. V tašce našla peněženku, vytáhla peníze, pak pátrala po klíčí a neviděla ho, měl dokonalé mimikry. Hledala všude, i můj kufr prohledala - a právě když zvedla víko, neviditelný klíč zapadl za kufr, avšak nikoli pod stůl, na kterém kufr ležel. Tudíž definitivně zmizel.
Takto jsme oslavili Nový rok. Jestli platí rčení, že to, co na Nový rok, bude po celý rok, pak nás potěš pánbůh.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena