Do třetice z našich cestovatelských příhod.
Tam kde mají "švédský stůl" jako hotelovou snídani, umožňují hostům udělat si topinku. K tomu účelu jsou připraveny velkokapacitní topinkáče. Jejich hlavní součástí je kovový běžící pás, který uchopí krajíc, prožene ho strojem kolem otopných tělísek a dole hotovou topinku vysune. OK. Přistoupil jsem k tomu stroji. Jenže v ošatce měli jen bílé plátky chleba a takové malé žemličky. Bílému pečivu se pokud možno vyhýbám, zkusil jsem tedy přichystanou žemličku a položil ji na běžící pás.
Pás běžel a žemlička s ním. Pás ji vtáhl do přístroje. Tam se žemlička šprajcla a nechtěla postupovat. Pás dál běžel a svou silou ještě mohutněji šprajcoval žemli a tlačil ji k otopným tělísklům. Žemle hnědla, černala a pak začala hořet. Pokusil jsem se ji vytáhnout. Spálil jsem se. Vzal jsem tedy vidličku, abych hořící věc vylovil. Dotkl jsem se otopného tělíska. To prasklo, vidlička se dotkla obnaženého drátu a elektrický proud mě zabil. Mrtvola upustila vidličku, ta putovala dovnitř stroje, vzpříčila se, nastal elektrický oblouk a následoval výbuch, který vyvolal požár. Ten se rozšířil po celém hotelu. Chytlo i několik sousedních budov a od nich lehla popelem celá čtvrť. Obyvatelstvo s domnívalo, že došlo k náletu ze sousední země, ozbrojilo se mačetami a šlo rabovat. Rada bezpečnosti neprodleně zasedla a...
A dost.
Je na soudnosti čtenářově, aby poznal, kde končí fakta a začíná fikce.
Nápověda: fikce začíná v pozoruhodně pozdní fázi příběhu.

Dominka a mastička
Je to krabička s nějakou pleťovou mastí. Dominka ji nosí sebou, i když jdeme ven a máme čelit desetistupňovému mrazu. Děcko kráčí, jednu ruku v rukavičce, druhá je holá a třímá tubu.
To jsou ty záhady. Za patnáct let, až ji budu vyprovázet na ples, se jí zeptám:
"Dominiko, a co tě tenkrát tak přitahovalo na té mastičce?"
Kdepak, nezeptám se. Vím, že bych se odpovědi nedočkal. Ani se netěším, že se někdy zeptám. Děti jsou nositelé velkých tajemství s hlubokými významy. Ty jsou tak hluboké, že jsou nevydolovatelné: čas je spíš zasune, než odkryje. To je na nich nejkrásnější.

Na cestě z Jablonce
Včera večer (ve čtvrtek - pozn.red) jsem byl s Ljubou v Jablonci. Měli jsme tam besedu, promítali fotky z Afriky, fajn to bylo. V půl deváté jsme z Jablonce odjeli a vraceli se domů. Spojení s Prahou je znamenité, z Jablonce vede na rychlostní silnici Turnov - Liberec nová výborná silnice. Provoz byl malý, zato vozovka byla navlhlá, prože bylo kolem nuly a občas jsme vjeli do mlhy.

Proč o tom píši: na té v podstatě krátké vzdálenosti se stalo asi pětkrát, že nás v té noci, za mlhy, na oslizlé silnici někdo dojel vysokou rychlostí, když jsme jeli v levém pruhu s úmyslem předjet náklaďák. Já vždycky uhnul, ale ti před námi vždycky ne, a tak tenhleten spěchálek toho člověka dojel natěsno a visel mu na zadku, dokud ho nesetřásl vpravo.

OK, to je běžný jev (u nás), netřeba se nad tím pozastavovat. Takto jsme dojeli až do Prahy, na okruh. Ljuba právě telefonovala Anně, že už jsme blízko - jeli jsme k ní, protože hlídala Irisku. A že je cesta volná a odsejpá to - my byli z toho Jablonce u Štěrbohol za hodinku a něco, velmi volnou jízdou.
No a snad vteřinu po tom, co řekla, jak to pěkně odsejpá, začala zácpa. V dálce světla policejního majáku. A po půlhodině popojíždění jsme dojeli strašlivě rozmlácenou škodovku, hasiči tam někoho vyřeznávali nůžkami ven, auto samozřejmě na odpis, a ten člověk uvnitř, raději nepomyslet, v pořádku rozhodně nebyl.

Mám moralizovat, pozastavovati se, ukazovák vztyčovati?
Nemá to smysl. Za volantem se řídím Yossarionovou zásadou (viz Heller: Hlava XXII.) všichni mě chtějí zabít a snažím se zabití vyhnout.
Tomu člověku v rozbité škodovce se to pravděpodobně nepovedlo. A vzhledem k tomu, jak auto vypadalo, nejspíš usiloval o pravý opak než Yossarian.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena