Co jiného by zbylo po vichřici, než svinstvo všude kolem? Listí, jehličí. Ona tedy ta vichřice má taky smysl pro pořádek. Nerozhází to všechno jen tak hala bala. Dělá kupičky a cestičky, tuším že se tomu říká proudnice. Jako když se ve větrném tunelu zkoumá aerodynamika auta, nalepěj se na to papírky a pak se to fotí. Teď byl větrný tunel všude.
Šel jsme to uklízet. Vyběhla Gari, jako první. Vždycky musí být první. Za ní Nora. Ona je holt vždycky druhá. Pak Gari usoudila, že je to lepší na pelíšku, a vrátila se domů. Nora je pomocník. Zůstala se mnou po celou dobu uklízení a pomáhala.
Listí i jehličí jsem shrabal hráběmi, naložil do plachty, drobnější smetí jsem pak zametl na lopatu a taky dal do plachty.
Nora pomáhala. Rozžvejkala klacek. Zbyla z něho hromádka svinstva.
Tak jsem to zamet na lopatu, hodil do plachty a šli jsme spolu domů, jsouce si vědomi dobře vykonané práce.
Kam? Doprostřed!
Řeč samozřejmě je o místu na kanapi. Televizi u nás nemáme dole v obýváku, ale nahoře v pracovně Ljuby. Pejskové mají dovoleno se na tomto kanapi válet, jakož i na kanapi v mé sousední pracovně. Když já si jdu sednout na televizní kanape, sedám ke kraji, nejčastěji vlevo, protože je tam stoleček. Skleničku přece nebudu držet v ruce, to dá rozum, že.
Když to tak píšu napadá mě, že to možná je ten důvod, proč pejskové automaticky skáčou doprostřed. Nemají skleničku. Ve skutečnosti to bude jinak. Vždycky se snaží zabrat kanape pro sebe, takže Nora trůní uprostřed, aby tam Gari nemohla. Samozřejmě, že to naopak platí stejně. Kanape to není nijak mimořádně široké, ale nepochybuji, že by to fungovalo stejně, i kdyby bylo nějaké palácové, čtyřmetrové. Pes přiběhne, hup a je uprostřed, a vy ostatní se s tím nějak vyrovnejte. Se skleničkou v ruce, nebo bez ní.
Odkud jste se vyloupli?
V našem revíru je více takových vypečených dvojek, jako je naše Gari s Norou. Máme tu chrtíky Barta a Lízu. Naši pejskové nejsou moc loudaví, Gari určitě vůbec, Nora po úrazu trochu. Ale i když byly obě mladé a v plné formě, proti téhle dvojce neměly šanci. Jestli jste viděli animáč Úžasňákovi, tak chrtíci jsou jako ten ultrarychlý chlapeček, který dokáže učiteli podsunout pod zadek připínáček, aniž si toho kdo všimne.
Oni se vždycky vynoří, vyloupnou z pozadí, na chvilku strnou a pak se promění ve šmouhy. Jeden člen té dvojky je agilnější, obdoba Gari, druhý opatrnější, obdoba Nory. Ale netroufnu si odhadnout, který je který. Pro nějakou gender orientaci neposkytují dost času.
Až půjdu po osmdesátce do důchodu, jako pejska si nepořídím chrtíka. To bych ho nikdy neuviděl.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena