Ve čtvrtek (30.6. - pozn.red.) jsem se vracel autem z Vídně. Cestou nás chytla průtrž mračen - ještě na té krátké části dálnice, která má ambici spojit Česko s Rakouskem a která se dál nestaví také kvůli neschopnosti a neserióznosti české strany. Krásné slunečné počasí se během pár minut proměnilo ve zběsilost, kdy z nebe padaly tuny vody. Auta musela jet krokem a když jsme pak vyjeli z dálnice na okresku, která nám slouží jako mezistátní spoj, příhraniční vesnice byly zaplavené, zablokované, každou chvilku kolem nám projížděli hasiči. To jen maličké připomenutí, jak jsme všichni jako pidižvíci na boží dlani. Stačí maličko a vyděšení lidé běhají s košťaty s holínkami na nohou. A to se takzvaně nic nestalo, jenom pršelo.

Mimochodem, pátkem ti uličníci zdražili pražskou dopravu. Ve Vídni jsem měl tramvajenku na 4 linky metra a všechny tramvaje a autobusy za 6 euro na 24 hodin, přičemž 6 euro je pro ně asi tak jako pro nás stovka. Co k tomu dodat?

Divoká plavba
„Největší dojem na ni udělá nějaká ptákovinka,“ předvídal David, když mi předával Dominiku. Chystali jsme se na divokou plavbu na raftu. Měli jsme plout z Rožmberka do Krumlova a další den z Krumlova do Zlaté Koruny. Posádka ve složení Ljuba, Dodo a já doplňovala jádro posádky, což byli Hanička a Jiří Knéblovi s Kačenkou a Matýskem.

Plavba podniknuta. Zdolali jsme peklo peřejí, projeli smrtelnými šlajsnami, silou paží překonali nekonečné pláně mrtvé vody, přečkali jsme srážky s jinými loděmi, přežili jsme klobásy i okradené mojito, nechali se bičovat vichřicemi a průtržemi mračen a bez ztráty na lidech a materiálu jsme dorazili do Zlaté Koruny.

Raft odevzdán, návrat domů bez příhod, Dominka vrácena.
“Jaký to bylo, Dominko?“ ptal se David holčičky.
“Moc hezký,“ pochvalovala si. „Postavily jsme s Kačenkou domeček pro broučky!“

Jak to viděl Jiří Knébl viz zde, na jeho webu Woleschko.

Mojito
Poprvé jsem mojito pil na Kubě a než jsem tam na tu Kubu jel, říkali mi: dej si pozor na mojito, to je zrádná potvora. Dělá se to z bílého rumu a sodovky, do toho dají mátu a třtinový cukr a limetku a dají to do vysoké sklenice a dají k tomu míchátko a ty šťoucháš do té máty a ona pustí šťávu a je to strašně dobré a ty to piješ a máš pocit, že je to limonáda, a než se naděješ, máš ji jak z praku, protože to NENÍ limonáda.

No a teď když jsme s Knéblovými a dětmi pluli na raftu po Vltavě, každou chvíli tam byla na břehu cedule, že tam někde vpředu si můžeme dát mojito. Úžasný nápad! Takže nakonec jsme přirazili u břehu na místě zvaném Branná. Je to tam moc hezké, pro děti tam udělali atrakci – všelijaká lana a trámy a mostky na chození - a taky se tam můžete najíst a... dát si mojito. Což jsme učinili.

Ošizenější mojito jsem nikdy v životě nepil a ani jsem neslyšel o tom, že by něco takového bylo možné. Po požití patnácti takových mojit bych mohl směle řídit jakékoli vozidlo a nenadýchal bych ani bžď. No a pak jsme nasedli na raft a pluli dál a zase byly cedule a zase byly stánky s mojitem a my si říkali:

Kdepak, napálit se dáme jenom jednou.

A teď to mravní poslání: co když okrádají na mojitu jenom v té Branné a všude jinde je mojito poctivé? No jo, ale jak to zjistit?

Koštovat? Ale vždyť oni za tu sodovku s mátou chtěli osmdesát korun!

Ach jo. Jaká by to byla veselá plavba, kdyby to mojito nebylo okradené.... Proč jenom jsou lidi tak chamtivé zlodějské potvory, že tak krátkozrace kradou?

Případ s holí
O víkendu jsme pracovali na zahradě. Sekal jsem trávu a vykonával další práce vyžadující větší díl fyzické než duševní námahy. Ljuba se starala o zahradní bonsaje. Marek Pišl z Bonsaicentra v Libčanech ji naučil trik s vyvazováním větví. Dělává se to drátem a on ji naučil, jak přimět větve, aby rostly tak, jak si pán bonsaje přeje, pomocí bambusových tyček a elektrikářských pásek na kabely. Takže Ljuba pracovala s bambusovými tyčkami a když jí došly, poslala mě do garáže, abych nějaké přinesl.

Odešel jsem tedy do garáže, jenže jsem tam vhodné bambusy nenašel, jen svazek kratičkých, zbytek nějaké rohože. Až v koutě jsem objevil skoro dvoumetrový bambus. Chopil jsem se pilky, abych přinesl dva metrové, ale pak jsem usoudil, že bych projevil příliš mnoho iniciativy, a jakožto starý voják vím, že se přemíra iniciativy nevyplácí.

Takže jsem donesl ten bambus i s pilkou Ljubě, ať si ho přiřízne, jak potřebuje.

No, to jsem si dal...

On to nebyl bambus. Byla to šaolinská bojová hůl z kmene čínské růže, ultravzácná součást výzbroje wu-šu bojovníka!

Jenomže v šeru garáže vypadala jako bambus.

Ještě že jsem nebyl iniciativní!

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena