V jídelně máme dlažbu, chvála bohu! Profitují z ní hlavně Gari s Norou, protože po procházce se na ni rozplácnou, takže vypadají jako ty exotické předložky před krbem, jak je známe ze zobrazení šlechtických interiérů: kůže tygra s vypreparovanou hlavou a na ní spočívají aristokratovy revmatické nohy. Tak takhle nějak vypadají pejskové na procházce a při ní na ně není o nic povzbudivější pohled. Vlečou se jako dvě mátohy a na ulici věru neváhají, po které straně ulice jít, tedy, ploužit se: po té stinné.

Občas po mně Gari loupne vyčítavě okem. Nevím, jak jí vysvětlit, že za tohle opravdu nemůžu.

Chodí bouřka okolo

U nás ve Zvoli je nějaký odpuzovač počasí. Čtu, jaké boží dopuštění je všude možně, krupobití, hasiči pumpují, záplavy zaplavují a ve Zvoli odpoledne padlo pár kapek. Odpoledne jsem s pejsky šel ven a na obzoru visela černá hmota se záclonami deště. Říkal jsem pejskům, že si musíme pospíšit, abychom to neschytali. Než jsme se vrátili, stěna zbledla a opony zmizely.

Píšu tyhle řádky večer. Možná to přijde v noci… takže to neberte jako rouhání. Mám nachystanou pumpu a kdyby bylo nejhůř, zapumpila by, vodu odpumpila a ta by odtekla do Zvolského potoka a snad by se i zadržela v lesní nádrži, kterou tu před pár lety zbudovali: kdyby byla plná, mohla by mít přes dva metry hloubky. Zatím jsem v ní neviděl víc než louži a v ní se ráda cachtá Nora. Teď by neměla v čem.

Pejskové a Temelín

Už jsme se vraceli z woodstockové louky, když tu kde se vzal, tu se vzal, vyloupnul se vižlák César a v patách měl retrívra pronásledovaného svou paní. Čtyři pejskové pohromadě, to už je pořádný alternativní energetický zdroj. Kdyby se na ně podařilo nasadit řemenici, mohli bychom nechat vyhasnout Temelín. Nasazení řemenice je však úkon, jak se říká, mimo realitu. Pejskové jsou energeticky nevyužitelní elementi, s tím je nutno se smířit. Zato je s nimi víc legrace než s Temelínem.

Vše na světě má své určení a to se ne vždy prolíná: pejskové i Temelín.

Čtyři mušketýři

Mučivé puzení

Zahrádku jsme rozdělili na dvě části, máme tam plůtek s brankou. Samozřejmě kvůli pejskům. Ať si jsou na přední zahradě, tedy na tom proužku, co přiléhá k ulici, ale na vnitřní zahradu, na kterou koukáme z obýváku, ať lezou jen organizovaně a pod dohledem. Což se zpravidla daří, ale zpravidla znamená, že ne vždy, a když to není vždy, je to všechno pro kočku, tedy pod psa.

A tak se stane, že se Nora ocitne na jedné zahrádce a Gari na druhé a setkají se u branky. Jedna chce tam, druhá onam. To je prekérní situace. Obě jsou přesvědčené, že se musí za každou cenu dostat za branku. Ano, to je ten princip „touha být za brankou“. Je to mučivé puzení. Mohl bych poskytnout intelektuální útěchu: ve čtyřrozměrném světě má ta branka tři strany. To je pak puzení!
Obávám se ale, že bych pejsky svou úvahou nepotěšil. Příliš je zaměstnává touha být na druhé straně branky.

Na druhé straně je to lepší