Slunečná neděle, teplota dosáhla čtrnácti stupňů na obou teploměrech, jak je máme na verandě vyvěšené. Odpolední kafíčko tedy poprvé letos v přímém dotyku s probouzející se zahradou. I motýl se proletěl!

Seděli jsme, Ljuba na lehátku s Gari v nohách, já na křesílku s Norou u nohou, a užívali jsme si jarní pohody. Pak se někde něco semlelo, tady lze povzdechnout jen „pes ví“, snad někde myš, snad cosi přivál vánek, už to bylo tady a Gari vyskočila z lehátka a jediným smělým výronem energie stačila zvrhnout kořenáč a vysypat jeho obsah do uhrabaného bílého kačírku a setnout sklenici s vodou (ocáskem). Sklenici jsem stačil zachytit, kořenáč se vysypal. Ale nevadí, ten dem by byl krásný, i kdyby se vysypal vagón kořenáčů.

Na sluníčku se to mžourá

Prostoduchá

Zatímco Nora je intelektuál v naší rodině, přímočará Gari je ve srovnání s ní prostoduchá. Je to patrné už fyziognomicky. Nora vypadá jako Masaryk, kdežto Gari má upřímný bezelstný obličej jako z Ladova obrázku.

Je zároveň bezelstná a lstivá. Jako včera. Sedím u počítače, kde jinde bych byl a najednou slyším, ťap ťap, přichází Gari . Něco nese. Podívám se, copak to asi nese. A podívejme, pytlík od frolíků!

Frolíci, to jsou psí pochoutky, prodává se to v červených sáčcích. Mám jich vždycky plnou levou kapsu psí bundy. Přivolám, pes přiběhne, odměním. Jako v cirkuse, funguje to. No a pytlík jsem přechovával vysoko na okenním parapetu, nad lavicí v předsíni. Lstivá Gari vylezla na lavici, pytlík sebrala, frolíky sežrala. A pytlík mi bezelstně přinesla ukázat, jak to pěkně provedla.

Samovenčící pejskové

Máme tu v okolí dva. Jeden je směska. Černý chlupatec s bílou špičkou ocásku a jedna fenečka čehosi, co by mohlo být v jádru ridžbek. Vynořují se a zase zanořují, potkávají se s naší Gari a Norou, ale žádné aliance nezakládají.

Nejsem tu od toho, abych někoho poučoval, natož káral. Jen jedno řeknu, jsme rád, že se mě Gari a Nora drží.

Jsme taková člověkopsí parta a to mě těší. Přičemž uznávám, že předmětné pejsky to samovenčení baví.