Pěkně jsme zmokli
Málo platné, je to suché léto. Chodíme po pěšinách pokrytých suchými listy. Pro oko je to pěkné. Na podzim taky padá zlaté listí, ale rychle zhnědne a kouzlo se rychle ztrácí. Letní popadané listy zůstávají zlaté, ale kdo by z toho měl mít radost? Léto má být zelené.

Tohle mi táhlo hlavou, když nás na procházce v sobotu večer chytil liják a pral to do nás co to šlo. Nora po mně otáčela hlavou. Jak si mohl tohle dopustit? A já ti tolik věřila.

Omlouval jsem se jí. Ale odpustila mi až v garáži, když jsem jí frotýroval záda a hlavu a hlavně pak v kuchyni, když obě dostaly pár granulek do misky navíc. Jako náhradu za útrapy vyvolané tím, že konečně, konečně zapršelo.

Důvěřujte mi, psové!
V poledne na mě oba doráželi, aby se šlo na procházku. Nora jen popochází od křesílka ke dveřím a zpátky, kdežto Gari si přede mne sedne a šťouchá do mě tlapkou.

‟Podívejte se ven, jak prší. Za chvilku přestane. Počkáme a vyběhneme.‟

Poňoukání pokračovalo. Nakonec pršet přestalo a vyrazili jsme na obvyklý okruh. Když jsme byli v půlce, zase začalo pršet.

A začaly ksichty: co to bylo za nápad, jít ven, když takhle hnusně prší?

Gari je zmizík
Dnes už perem skoro nikdo nepíše, ale dokud se psalo, používali jsme zmizík, přípravek na mizení již napsaného textu. Gari žádný zmizík nepotřebuje, ona je zmizík. Klasická situace, odcházíme. Čím víc lidí odchází, tím líp. Gari s Norou násobí svoji přítomnost. Pohybují se tk, že se postaví do cesty, v podstatě každému současně, což je jev známý je z kvantové fyziky. Odchod se děje postupně, je to proces rozložený v čase. Vrcholí sčítáním účastníků a pokud někdo chybí, je to obvykle Gari.

Dovede se pohybovat tiše, neptejte se mě, jak to dělá, že mi stojí v cestě a za zády mi proklouzne… do dveří, které se chystám zamknout. Detektivkáři znají pojem „záhada zamčeného pokoje‟ jako terminus technicus.
Pro Gari je to běžná praxe.

Pudeš nebo nepudeš…
Tato výzva či otázka či dokonce pohrůžka se u nás ozývá často. Gari, ta je ochotná jít kamkoli kdykoli. Kdežto Nora…

Dnes odpoledne. Ljuba nazouvá lesní boty, Gari už víří kolem ní. Dotaz je směřován na Noru. Půjde nebo nepůjde? Tváří se, že se přiklání k druhé variantě, ale nevrací se na pelech. Ljuba otevírá branku. Gari vystřelí ven. Tak co, Noro, jdeš s námi?

Ani krok sem, ani nazpět.

Dobře. Nechám branku otevřenou a rozhodni se sama, řekne Ljuba a odejde za Gari. Nora se po mně ohlédne. Pokrčím rameny. Jdu dovnitř a zavřu dveře. Nora ví, že dveře zezadu do zahrady nechám otevřené. Nora nepřichází. Jdu se podívat. Vyčkávací stanoviště je prázdné.

Touha po dobrodružství zvítězila.

Starý pes
Jedu takhle autem sousední vesnicí. Je tam úzká ulička, musíte dát pozor, můžete ta potkat auto, ale taky autobus. Nebo psa.

Byl to starý pes neurčité rasy. Stáří se dalo odhadnout podle rozvážné chůze, šedé brady a moudrého pohledu. Šel pěkně při levém okraji vozovky. Tak to má být, kéž by to všichni lidé dělali. Hodně jsem zvolnil (vzhledem k dané rychlosti skoro zastavil) a moje oči se potkaly s jeho očima.

Díky, šéfe, řekly mi jeho oči. To je od tebe hezký. Holt, jsme oba starý psi a musíme držet pospolu.