Pekelná jízda
Dnes naposled o výletu na Rujánu, který jsme s Ljubou (a Iris) podnikli minulý týden. Bydleli jsme tam v našem obytném busíku v kempu v Lobbe a podnikali výlety do okolí na kole. Lobbe leží na jakési šíji, jsou tam tedy hned dvě mořská pobřeží. Hned ten první den jsme si vyjeli na kole do Lobbe (Iris jsme nechali v busu, naštěstí, jak se záhy ukázalo). Prohlíželi jsme si kostelík, obdivovali venkovské domky s doškovými střechami... a padal soumrak, byl čas na návrat. Nechtělo se nám vracet ani po cyklostezce (těch tam je spousta), ani po silnici - uviděli jsme neupravenou cestu a šipku hlásající, že cesta vede ke "strandu", tedy na pláž, na to pobřeží, kde leží náš kemp.

Takže jsme se po této cestě vydali. Co následovalo, jsem prozradil v názvu příspěvku. Ukázalo se, že cesta vede přes pastvinu, ta je rozbahněná, rozšlapaná pasoucím se dobytkem - a obývaná miliardou komárů, kteří se na nás s nadšením vrhli. Nebylo cesty zpátky, museli jsme pořád vpřed. Před sebou přes louku jsme už viděli silnici, tam jezdila auta, jezdili tam i cyklisté, všichni v pohodě a poklidu a netušili, že nedaleko nich zběsile uhánějí dvě lidské bytosti v závodu o život.

Později večer jsme to už v kempu probírali a oba jsme došli k závěru, že nás to mohlo napadnout.
Ale nenapadlo, jak by řekl vodník Čochtan.

S Iris v náručí
Iris má mnoho výhod a váha a rozměry mezi ně patří. Váží asi tak dvacet a velká je, no tak, dejme tomu tak akorát do náručí. Neberu ji do náručí proto, abych si ji pochoval. Beru ji například, abych ji donesl - pořádně zprasenou - do vany v prvním patře na osprchování, poté, kdy proběhla celou (libovolně dlouhou) trasu po suchu, aby půl kilometru od domova našla poslední vysychající louži a vyráchala se v ní.

Teď je vcelku suchá sezóna, takže k ponosu nemám moc příležitosti. Až posledně, když jsme byli na výletě na Rujáně. Byli jsme na pěším výletě v místech, kde se na kole jezdit nesmí (cesta je úzká a písčitá a místy vede na okraji srázu). Na jednom místě, zvaném Nonnen Loch, se dá sestoupit až dolů k moři. Dá se... Jenže je to po schodišti tak strmém, že by to byl žebřík, kdyby bylo o jeden úhlový stupeň strmější. Nezbylo, než Irdu vzít do náručí. Jenže ani pak to nebylo jednoduché. Bála se a mlela sebou a já se bál, že sebou cukne zrovna ve chvíli, kdy budu mít jednu nohu ve vzduchu a já poletím střemhlav s ní na balvany Nonnen Lochu. Takže jsem se opíral zadkem o klandr a opravdu systémem sun krok sun zadek sun krok sun zadek jsem se spouštěl dolů.
Nahoru, při návratu, Iris vyletěla jako startující čtyřnohá raketka, což se nedá říct o mně. Zase to bylo sunutí, ale tentokrát bez strachu.

O zamykání a nezamykání
Když jsem si před jedenácti lety kupoval auto, vysvětlovali mi kde co, a taky to, že se dá nějak nastavit alarm pro případ, třeba, že uvnitř auta necháme psa a zamkneme ho (čímž zapneme alarm).
Poslouchal jsem na půl ucha. Takže dnes nemám tušení, jak ten alarm vypnout. I stává se, že necháme někde auto stát a uvnitř je Iris. Zamknu, odcházím, udělám několik kroků a auto začne troubit.
Vypadá to, jako kdyby úpěnlivě volali: nenechávej mě tu! Vezmi mě s sebou! Jenže tohle neřve auto, ale zprostředkovaně Iris.
Ale už dvakrát po sobě se stalo, že jsem zapomněl na to, že nesmím auto zamykat, když je Irda uvnitř, zamknul jsem - a Iris se celou dobu nepohnula, takže auto zůstalo tiché. Jak jsem zvyklý pátrat po příčinách, uvažuju, čeho je to znamení. Třeba je si dnes Iris už tak jistá, že ji neopustím, že jí můj odchod nestojí ani za zvednutí hlavy. Nebo je tak vyčerpaná, že spí při každé příležitosti. Nebo...
Zatím mám jen statisticky bezvýznamný vzorek případů na to, abych z něho mohl dělat nějaké závěry. Budu to dál zkoumat a podám zprávu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena