Pec (most) nám spadla (spadl)
V neděli odpoledne krásně svítilo sluníčko. Vyrazili jsme na výlet do kraje kolem Kocáby, to je kraj bájné Ascalony, kraj lesnatý i lučnatý. Vymyšlené to bylo dobře, auto zaparkované u mostu, cesta vede po proudu čtyři kiláčky a pak se přejde most a jde se proti proudu po druhém břehu zpátky.

Chcete-li Pánaboha rozesmát, sdělte mu svoje plány. K mostu jsme došli. Jenže ona ta Kocába ráda meandruje a na jedné straně naplavuje a na druhé ukusuje břehy a když je na břehu strom, tak spadne a je mu jedno kam padá. Třeba na most.

Tedy, spíš dřevěnou lávku. Asi bychom se přes trosky přešplhali, Gari by si taky nějak poradila, ale Norinka je stará dáma. Šlo se tedy nazpět.
To ten strom (byly dva) nemohl spadnout jinam? Nemohl.
Stromu neporučíš, tím spíš, když jsou dva.

Stromy dva až tři...

Až k vrcholu
Pěkně prohnala Gari zrzavou kočku, která v lese číhala na ptáčky (co by tam asi jinak dělala). Kočka pelášila, Gari za ní, kočka šup na strom a Gari… Holt, pes po stromě lézt neumí, ještě to tak!

Měl jsem starost, co s kočkou. Dvakrát jsem zachraňoval kočku. Jednou úspěšně, pěkně mě při tom podrápala. Podruhé neúspěšně. Lezl jsem za ní (bylo to sakra zamlada!) a ona, chudák, se bála a lezla čím dál výš. Nakonec snad spadla, bůh ví, co se s ní stalo.

Tahle byla šikovná. Sledoval jsem ji, jak leze dolů. Pěkně obepínala kmen packami, zatínala drápky do kůry a metodicky, přehmat, a dolů, přehmat, a dolů…
Raději jsem šel pryč. Aby mě ještě ex post těmi drápky nesjela.

Co má tohle bejt
Gari s Norou mají dva objekty zájmu, ledničku a spížní skříň. V ledničce mají pochoutku, plátkový sýr, který dostávají ráno po granulích jako bonus. Ve skříni jsou granule a žvýkací tyčinky, někdy piškoty a jiné dobroty.

V ledničce jsou ovšem i další pochoutky, jim nedostupné. Chovají k nim úctu, obdiv, možná závist.
Teď ale mají zamotanou hlavu.
Vedle dveří na terase, rozumějte zvenčí, je skřínka na zahradnické nářadí. Jsou tam nůžky, vypichovátko na plevel, pytlík s hořkou solí a podobné věci. Skřínka má šuplátko. Teď, když je zima, si dávám do šuplátka salám. Ljubě vůně salámu v jedničce vadí, v šuplátku, venku, nikomu neublíží.

Ale pejskům zamotal salám hlavu: Co tohle má bejt? Mně snad šíbe… Dycky tu jsou nůžky a cejtím salám!

Tohle je teda chucpe!
Chucpe neboli nehorázná drzost. Jen považte!
Odpoledne jsem si chtěl zdřímnout. V pracovně mám kanape, válela se po něm Gari. V pořádku, má to dovolené. Válela se a já že si přilehnu. Dělala na mě ksichty, že ji to obtěžuje a co je to za pořádek, válet se po obědě na kanapi, a ať pěkně mažu zpátky k počítači a dělám něco pořádného.
Řekl jsem si, co se budu s megerou dohadovat. Mám přece svoji postel v ložnici. Půjdu a lehnu si do svého.

A co myslíte, že se stalo dvě minuty poté, co jsem přes sebe natáhl deku?
Ťap ťap a už tu byl frňák a ušatá hlava a hup, sápala se do postele!
Však jsem ji hnal na pelech (má ho v ložnici) a do něho ulehla, jistě přesvědčená, že je obětí velké křivdy.