Patálie s tyčinkou
Pejskové nezlobili, takže dostali tyčinku. Kulatou. To je důležité pro další vývoj děje.
Aby jí Gari tyčinku neukradla, Nora si ji odnesla ke kuchyni, Gari z obdobného důvodu odběhla s tyčinkou až ke mně do pracovny a položila si ji ke kanapíčku. No a pak do ní strčila čumákem (upozorňoval jsem na důležitost tvaru průřezu tyčinky) a tyčinka se zakutálela pod gauč.
Ten je takové povahy, že ho sice zvednu, ale oběma rukama. Tragédie nastala v sobotu a Ljuba byla v práci. Musel jsem čekat až se vrátí, jinak by Gari vyhrabala u kanape díru.
Možná vás napadlo, proč jsem jí nedal jinou tyčinku.
Pokud vás to napadlo, je vidět, že nemáte psa.

Nemám právo vyčítat…
Potkali jsme souseda, vedl pejska. Moc roztomilý pejsek. Chválil jsem ho a pán na to, že je to mlaďoch, je mu sedm měsíců. No a mlaďoch, aby dokázal, jak je čiperný a roztomilý, se ke mně vrhnul a poskákal mi tlapkami fungl čisté kalhoty, které jsem si včera vlastnoručně vypral.

No, jsou to lesní kalhoty, na plese diplomatů mě v nich nepotkáte. A vzpomínám, jak jednou Garina, to byla úplně malinká, poskákala manželský pár vyštafírovaný do divadla… Mé poskákané kalhoty jsou malá splátka za vinu tehdy spáchanou.

Mají hodiny v hlavě
To je stará známá pravda, že mají hodiny v hlavě. Ven se chodí ráno, ve dvě a v šest večer. No jo… ale ze sobotu na neděli máme zimní čas a tím pádem je tma o hodinu dřív…

Gari i Nora mají jasno. Šest večer je šest večer a je jim jedno, jestli je to zimních šest nebo letních šest. Žádné výmluvy, seber se a jde se ven!

Jak to v těch svých kotrbách přenastaví, to věru nevím. Na mobilu a v počítači se mi to děje automaticky a v autě jsem to zvládl už v neděli. Ale co pes?
Nechme odpověď koňovi… ne, nechme ji psovi. Poradí si.

Slyšela…
Zvoní nám zvonek. Vyzkoušel jsem ho. Zvoní pořádně. To znamená, že pan Rohlík, když přijel s nákupem, nezvonil. Ohlašuje se esemeskou, ale objednávala ho Ljub a ta byla v práci, kdežto já byl doma. Tedy taky v práci, u počítače, kde jinde.
Načež Gari na kanapi za mými zády začala dělat „hu… hu...‟
Bylo to divné, pak mě napadlo jít do koupelny. Odtud je vidět oknem na branku. A oparvdu, pan Rohlík stál s pytlíky v ruce u branky!

Slyšela ho? Nebo to bylo telepatické vnímání? Každopádně pan Rohlík nemusel odjet s prázdnou, to by byla mrzutost.

Neslyšely!
Včera jsem tu popisoval, jak Gari v mé pracovně v patře našeho baráku slyšela pána od Rohlíku, jak štrachá u branky. Nezvonil, jen štrachal a Gari poštěkávala.

Dnes mi volal Patrik, že nejsou doma a že by odklonili jejich Rohlík k nám. Bez problému, byl jsem doma. Za deset minut <b>zvonění</b>. Jasně jsem ho slyšel a šel jsem otevřít. A co pejskové? Že by snad začali štěkat? Ani náhodou, chrápali jak zařezaní. Jak si ten jev vysvětlit?
Ne každý jev se dá vysvětlit. A ne každý stojí za vysvětlení.