Tak nějak se jmenovala jedna kapitola ve Vinnetouovi, pokud si to pamatuju dobře. Hon jsem nezažil já, zažila ho Ljuba, když byla s Norou onehdy na večerní procházce. Večerní, což znamená někdy po páté, s ohledem na poměry dnešní roční doby. Šly a šly a najednou se ze tmy vyloupl veliký černý pes.

Osudné setkání s velikým černým psem zažil můj rotvajler Bart. Tenkrát Barta veliký černý pes napadl, vyletěl k křoví a rovnou po něm, povalil ho, kousnul ho – Barta, do té doby mírumilovného andílka. Bart se během vteřiny změnil v čerta, psovi napráskal a od té doby se rval s chutí při každé příležitosti, pokud se dostal nějak z mého vodítka a z dohledu jako takového.

Nora? Ta se zachovala podle učení zakladatele karate Gičina Funakošiho, který nabádá: jste-li napadeni, dejte se na útěk a hlasitě křičte. Hlasitě křičela i Ljuba, pádila za prchající Norou – to byl ten hon, zajisté člověk nemá v běžeckém srovnání se psem ani tu nejmenší šanci. Volala mi mobilem, já nebyl v tu dobu doma, schylovalo se k velkému dramatu...

Nora ho vyřešila. Domů jsem se vrátil v podstatě ve stejnou chvíli jako Ljuba.

A Nora nás vítala na zápraží.
Je to chytrý pejsek, trefí domů i potmě a ví, že všude dobře, doma nejlíp.
Už proto, že doma zaručeně nenarazí na velké černé psy.

Pojedu vlakem

Naposledy jsem jel vlakem před dvěma lety ze Soulu do Pučchonu v Koreji, třistakilometrovou rychlostí, na minutu přesně, v pohodě a rozumném pohodlí. Za cenu podstatně nižší, než jakou jsem zaplatil za cestu Pendolinem do Ostravy, ta mě čeká dnes.

Proč? Po osmi letech mě donutili dostavit se pod pokutou padesáti tisíc k výslechu v rámci soudního procesu, kdy jsem jedním z obžalovaných kvůli článku, který jsem nenapsal, nezveřejnil, nečetl a nic o něm nevím. Údajně někde vyšel v roce 2000 o nějakém pánovi nepěkný článek a v roce 2000 na nějakém jiném článku Neviditelného psa měl být odkaz na tento článek, za což postižený ode mne žádná 250 tisíc jako náplast na svou újmu. Tento nesmysl se táhne osm let, už dvakrát jsem byl žaloby zproštěn, dokonce mi byla určena náhrada škody, dotyčný se vždy odvolal a teď jedu k výslechu.

Přirozeně že to vypovím, jak to bylo, jistě se pobavíte. Já se bavím málo. Nejcennější je pro mne čas a zabývat se takovým nesmyslem mě uráží. Na Pendolino jsem zvědavý. Jízdenku jsem si objednal přes internet. Rozhraní na webu je šílené, naprosto nepochopitelné. Takže jsme zavolal na zákaznický servis a tam mě čekalo příjemné překvapení, milá mladá dáma mě hlasově provedla labyrintem imbecilního rezervačního systému, zcela "user unfriendly". Před pár týdny jsme si objednávali hotel v Benaresu v Indii, to bylo mnohem jednodušší, než si koupit lístek do vlaku do Ostravy. Ale ta mladá dáma byla milá. Doufám, že to není poslední milé setkání na anabázi, která mě dnes čeká.

Vyhlašte pátrání

Vstával jsem před čtvrtou, co nejtišeji jsem se vytrácel z domu, abych stihl ranní Pendolino do Ostravy. To byla chyba, jak se ukázalo. Nora záhy zjistila, že jsem zmizel. Probudila Ljubu a trvala na tom, že se musí prohledat celý dům! O nějakém Pendolinu nechtěla slyšet. Nebyl jsem na svém místě v posteli, nebyl jsem v pracovně ani v kuchyni, neseděl jsme v obýváku ani jsem nesypal ptáčkům. Takže obě dámy šly na procházku... dřív. O hodně dřív než obvykle.

Chvála pendolinu

Z Prahy do Ostravy za tři hodiny, jízdenky na e-shopu, tak vychvalují České dráhy svoje Pendolino. A ona je to pravda, je co chválit! Těšil jsem se, jak tu budu vyprávět žertovné příhody z cestování českým rychlovlakem, a ony žádné nebyly. Připouštím, že naposledy jsem jel ve vlaku, jak jsem psal už včera, v Koreji rychlovlakem 300 km rychlostí. Je tedy fakt, že Pendolino víc drncá, ten povrch kolejí je prostě horší než mají v zemi, která byla před 50 lety v troskách. To je snad jediná malá výhrada.
Hlavní nádraží čisté, nikde žádný vágus, nikde žádný bezdomovec, i před pátou jsou otevřené kavárničky. Pendolino odjelo včas a do Ostravy přijelo včas a zpátky totéž. Měl jsem dokonce snad větší pocit rychlosti než v Koreji, třebaže fakticky byla ta rychlost poloviční, snad to bylo tím drncáním. Vagon se naklání, nedovedu posoudit, zdali to byl ten pendoliňácký efekt, nebo zdali trať byla nakloněná, nicméně ten náklon tam byl. Uvnitř to bylo čisté, pohodlné, naprosto nebylo nač si stěžovat.
Problém je jenom s parkováním, na parkovišti před nádražím to přijde na nechutné peníze, v okolí je modrá zóna a metro tak brzy nejezdí – první vlak metra jede hodně naknap, aby se odjezd Pendolina stihnul. Sumárně vzato, jet do Ostravy autem by se vyplatilo, až kdyby se jelo ve třech nebo ve čtyřech, v jednom člověku se to nevyplatí v mém subáči, který má spotřebu 10,5 litru na sto. Cestou z Prahy do Zvole, teď už autem, jsem v rádiu poslouchal hrůzostrašení o zácpách na D1. A to nemrzne!