Ano, přiznám se - nechal jsem si vystavit takovou tu kartičku od benzínu Shell. Když beru benzín u Shellu, vrazej mi tu kartičku do aparátku a přičtou mi body. Už to praktikuju asi dva měsíce, možná tři. No a včera jsme s Ljubou jeli do Antiku neboli Kamenária u obce Zalužany (kousek za Příbramí, mají tam všechno možné kamenné, draždice, nádržky na vodu, koryta a podobné nezbytnosti) a tankoval jsem u shellky před Dobříší. No a slečna u kasy tam měla rozložený katalog těch věcí, co se dostanou za smart-body. Ta ironie, jmenuje se to "smart", tedy něco jako "chytrolínské body".
Zrak mi padl na vercajk v popuzdře. Jé, za kolik je ten vercajk?
Slečna na mě smutně pohlédla.
"Čtyři a půl tisíce bodů."
No, řekl jsem si, kolik ten vercajk asi stojí v krámě? Nářadí je neuvěřitelně levné v porovnání s tím, co to stávalo. Takže kolik může stát takové pouzdro. Pětikilo? Osm stováků?
"Tak se podívejte, kolik tam mám bodů," já na to, abych předvedl, jak jsem smart.
"Dvě stě čtyřicet. Plus těch sto padesát za dnešek."
Platil jsem dva tisíce. Takže můj smartmozek hbitě počítal.
150 bodů za 2000 korun je 1500 za 20 000 a čtyři a půl tisíce smart bodů je za nákup ve výši 60 000 kaček a oni mi za to dají ten vercajk.
Jéžiš, to jsem byl zase jednou smart!

Když prší kocouři
Sedíme takhle v podvečer s přáteli v altánku. Stmívá se. Blíží se vlahá srpnová noc. Iris leží na trávníku nedaleko vchodu altánku. Vedeme vlídné řeči.
Najednou z nebe spadne kocour.
Já ho viděl žuchnout - kamarádka Iva zahlédla, že ho jiný kocour shodil ze zdi. To je velmi pravděpodobné, rozhodně nespadl z nějjaké helikoptéry.
Dopadl a pelášil pryč. Iris je v poslední době velmi vlažná v pronásledování prchajících kocourů. Honí je jen ze zdvořilosti, aby neurazila, a obezřetně si drží bezpečnou vzdálenost, aby ho nemusela dopadnout, kdyby náhodou nějak křivě šlápnul a zpomalil nebo, nedejbože, se zastavil.
Ovšem když jí kocour žuchnul pod čumák, musely ohledy stranou.
Bylo už hodně šero, takže mi unikl další vývoj děje. Prchající kocour samozřejmě zaběhl do nejvíce japanizovaného koutu zahrady, kde vrstva drobných kamínků mezi kameny navozuje atmosféru klidu a míru.
Ráno, když jsem se tam šel podívat, to byla atmosféra rozbouřeného moře.
I to je příroda.

Když se lísají kocouři
Včera večer jsme šli s Irdouna procházku. Už byla tma, obcházeli jsme těch několik bloků našeho satelitu. Začínala teplá noc. Zdálo se, že se léto chce rozloučit. Ještě před pár dny jsme si večer říkali, že už chladna nejsou jen zrána!

No a najednou se z téhle pohody vyloupla kočička.
"Vidíš to co já?" zašeptala mi Ljuba.
Byla to maličká kočička, s velkými černými a bílými fleky. Iris ji viděla, moc dobře! Jenže kočička se nebála , neutíkala. Pomalu šla ke mně. Došlami až k nohám a otřela se o ně. Sehnul jsem se, abych ji mohl pohladit.
Ohlédl jsem se.
Iris stála bez hnutí a hleděla užasle na tu scénu. Pak pomaličku odvrátila tvář.
To aby se nemusela dívat na něco tak odpudivého.
Šeptem jsem se kočičce (nebo kocourkovi) omluvil a pak jsme se všichni vydali na další cestu. Kočička zůstala tam, kde jsme ji opustili.
Iris nic nevyčetla, jenomže po návratu odmítla hrát hru na šíleného psa a odešla rovnou na pelech.
Asi se jí celou noc zdály sny o odporných kočkách nestydatě se miliskujících s pánem.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena