Chvíle radosti a smutku se střídaní s děsivou náhlostí... V neděli jsme ve Zvoli radostně otevírali dětské hřiště. Včera bylo pondělí... Jel jsem odpoledne domů po silnici kolem Vltavy přes Jarov na Vraný a pod skálou zvanou Homole stála policejní a hasičská auta, kousek dál pohřebák a k dovršení všeho Daniel Kaiser z TV Nova, neklamné znamení opravdu velkého maléru. Nezdržoval jsem nikoho nějakým vyptáváním, špatné zprávy člověka dostihnou, i když nechce. Někdo se proháněl nahoře na Homoli na kole, neubrzdil a spadl ze srázu takřka kolmého. Znám to tam nahoře na Homoli dobře, jsou tam partie které svádějí milovníky adrenalinových sportů, jako je cyklistický sjezd. Svádění se špatným koncem.

Bourneovo ultimátum
Tak to je zase jednou film jak řemen! Pravda, jeho téma je jak vystřižené ze Zápisníčku propagandisty a mohlo by se promítat v rámci PŠM (Nepamatujete? No přece Politické Školení Mužstva!). Jde o to, že Zlá CIA v čele se svým šéfem vytvořila program na výrobu zabijáků a jeden z nich se vzbouřil (to je ten Bourne) a "jde po nich". Jde po nich ve dvou dílech a v tom třetím dojde, hraje ho Matt Damon. Samozřejmě nesmí chybět hodný novinář z britského Guardianu (to je něco jako Rudé právo za Kojzara), ten samozřejmě hrdinně padne při obraně Dobra.

Je to všechno kravina, která by nesnesla ani minimum kritického pohledu. Jenže režisér Paul Greengrass do toho dal takový pohyb, takovou dynamiku, že si nestačíte všimnout, jak s vámi někdo ideologicky manipuluje. Prostě vyjeveně koukáte na to, co se na plátně děje a jde vám hlava kolem. Greengrass zase posunul filmovou řeč někam dál. Ptám se mimoděk, je možné, aby to šlo v tomhle směru ještě dál? Nedovedu si představit, kam, ovšem zase si nedovedu představit, že by se to zastavilo.

Veselá příhoda ne z natáčení, ale z koukání:
Ten film, respektive jeho hlavní postava, ten Bourne, vyniká absolutní orientací. Tak například hodného novináře ze slušného listu Guardian (tak to je samo o sobě strašná blbost) zabijí na nádraží Waterloo v Londýně. Bourne coby zabijácká šelma vyšlechtěná CIA se přesně vyzná, kam vede okýnko od komůrky na kýbl a smeták květinářského stánku a že tahle roura vede k popelnicím a že tahle kamera má zorné pole, které končí právě u špičky tenisek smrkajícího chlapečka, zkrátka, zná topografii s rozlišením na centimetry. Stejně se vyzná na nádraží někde v Rusku a taky v Tangeru a v Miláně a samozřejmě v New Yorku.
Byli jsme čtyři kamarádi, co jsme se do kina vypravili. No a když to skončilo, jeden druhýmu jsme se ztratili na hajzlu!
Ne, v zabijácké mašinérii CIA bychom se jako Bourneové neprosadili.

Brněnská cesta
Včera jsem přednášel na semináři o digitální fotografii v naší filiálce v Brně (Institut digitální fotografie IDIF). Počasí nám nepřálo, ale nevzdali jsme se a fotili i venku, takže věřím, že si posluchači přece jen něco odnesli.
Cesta zpátky ale byla krušná natolik, že si dovolím dvě poznámky.
Co se dopravy týče, je Brno postiženo kridiotstvím snad ještě hůř než Praha, a to je co říct. Nemá žádný objezd, což samo o sobě je zločin. Takové město významem Brnu podobné by mělo objezd v každém civilizovaném státě Evropy. Podobně jako v Praze je tranzitní doprava vedená přes střed (zločin) a znesnadněna tak, že je koncentrována do několika ulic (dvojnásobný zločin). Jenže navíc je Brnem vedeno obludné těleso železnice a v centru trčí blok nádraží. To je jako kdyby někdo chodil po světě se sekerou zaseknutou do hlavy.
Pravda, existuje projekt na odstranění tohoto nesmyslu, jenže - a jsme u toho, právě tak existuje "lidový odpor" proti tomu. Pak ovšem není divu, že jedu v Cejlu na výpadovku na dálnici čtyřicet minut (cca 5 km).

Další útrapy pokračovaly na dálnici - ovšem za ně "nikdo nemůže" ve smyslu, že za ně nemůže ta parta, která si říká státní správa. Hustě pršelo, viditelnost mizerná - a každou chvíli mě předjížděl magor, měl tam naloženo jistě hodně nad sto pade, spíš ke dvěma stovkám. Do toho bouračka, auto napíchnuté na svodidlo na dělícím pruhu - evidentně důsledek smyku, byla to, jak jsem s tom šeru a lijáku stačil zahlédnout, nějaká postarší škodovka, snad favorit. Celou zbývající cestu domů jsem myslel na to, jestli tam vznikla řetězová bouračka nebo ne. Při způsobu jízdy na dálnici by nebylo divu.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena