Měl jsem řízení ve městě. Když jsem se vrátil, pejskové byli na svých křesílkách v obýváku a na zemi pod nimi ležel roztahaný pytel na odpadky. Ten pytel opravdu nemá být v obýváku na koberci. Jeho místo je v truhlíku a ten má své místo ve vysouvacím šupleti pod dřezem.

Šuple bylo ve stavu vysunutém, a tak tedy bylo vcelku jasné, jak se pytel ocitl na koberci. Pravděpodobnost je asi tak 100 : 1, že se o přesun postarala Gari.
Osudová otázka ale zní takto: jak se stalo, že je šuple otevřené? Je možné , že jsem ho prostě zapomněl zavřít. Ale taky je možné, že se některý jedinec (a skoro jistě by o byla Gari) naučila šuple otevírat To by pro chod domácnosti mělo zásadní dopady.
Říká se, že starého psa nenaučíš novým kouskům. Garině je už pět, takže není úplně mladý pes. A nové kousky se učí sama.
Ale nejspíš jsem ho nezavřel já. Nerad bych krutými metodami učil Gari NEOTEVÍRAT šuple.

Neseznamujte se, prosím

Před domem, na okraji koše na listí, seděl maličký ptáček, snad prvoletec, snad dokonce vypadánek. Pro tyhle bytůstky je ušito staré moudré úsloví: když už mi nemůžeš pomoct, tak se na mě aspoň… vybodni. Ptáčka vyfotím mobilem, to mu neublíží. Že by mu ale Gari s Norou nějak výrazně pomohly naučit se létat, o tom mám vážné pochybnosti. Tedy, seznámení je nežádoucí.

Byl přede mnou velký úkol: provést oba pejsky z domu na ulici, aniž by si ptáčka všimli. Vodítko s rozdvojkou na konci je výborný pomocník, ale zvlášť u naší Gari nic není záruka! Dopadlo to dobře.

Při návratu z procházky tam ptáček už nebyl. Jako optimista věřím, že vzlétl. Jako realista vím, že pravdu se nikdy nedozvím.

Moc čile nevypadal

Zarolovaný César

To je ale jméno pro pejska, César! Tenhle spřátelený vižlák ale nemá imperátorského ducha. Je nadšený, je akční, všechno chce vidět, to ano, ale velebně vladařský, to opravdu není. Občas se potkáváme na Woodstockové louce, někdy se tam sejde větší sestava. No a protože je César akční a zvědavý atd., dostane někdy na budku. Někdy je jaksi zarolován, když se nějaké vícetonážní psisko rozhodne mládež vychovávati.

Takovou vychovatelkou je občas i naše Gari. Ta vychovává držkováním: vyjede a dělá hu...hu...hu… a cení zuby. No a protože je nadšená, akční a všechno chce vidět, občas je vychovávána a taky arolována. Říká se tomu mocenská rovnováha.

Zase tlapka

Tentokrát je to Gari, má bolavou tlapku, je z ní trojnožka – doma. Jakmile se dostane ven, lítá jako magor.
To máš z toho, že lítáš jako magor, vece Ljuba. Odpolední procházka byla tedy rozdvojena. Ljuba odešla s Norou a Gari zůstala se mou doma. Byla zoufalá, stála u dveří a kvílela. Pak jsem ji vzal na malou procházku, aby se vyčurala a tak podobně.
Jestli si myslíte, že nelítala jako magor, jste vedle.
Vy si to ale nemyslíte. Moc dobře víte, co je ta Gari zač.

Tlapka byla dobrá, skoro

Naštěstí jsou prázdniny, takže se můžeme s Ljubou střídat: jeden jde ven s Norou a druhý jde s Gari na malinkou šetřivou procházku, aby nenamáhala tlapku. Osvědčilo se to, tlapka se zklidňuje, Gari kulhá už míň.

A pak se stane, že jdu dolů po schodech, asi nějak energičtěji, než je záhodno (kupodivu, s ohledem na panující vedra), a Gari vylítne a letí po schodech a zatáčku vybere smykem…

A kulhá zase o sto šest.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena