Opozdilec
Občas (= často) se stane, že se Gari nebo Nora seknou někde vzadu, obvykle kopou v zemi díru. Musím zvednout hlas a zařvat: Gari! Alternativně Noro! Po třetím zavolání se Gari alternativně Nora vyřítí z neznáma, mine mě, běží padesát metrů dopředu a tam se otočí.
Vždyť jsem tady. Kde se flákáš, pane? Jak dlouho na tebe mám čekat?
Natírání ne
Když řežu motorovou pilou, Nora pomáhá. Když sekám polena nebo mlátím kladivem, vždycky je poblíž. Je to kooperativní, dá se říct akční pes.
Byla by akční i při natírání. Čeká nás nátěr dřevěného obkladu (nevěřte žvástům architektů a prodejců, že jsou obklady které netřeba udržovat a pravidelně natírat). Chystal jsem si věc, štafle, štětku, plachtu (Nora se ráda válí po plachtě), vypadalo to slibně… a zahnal jsem ji.
A to jsem natíral jen penetrací. Zítra přijde červený lak.
To je snad zaleju do betonu. Nechci červeného psa.
A Nora nikde
Odpoledne bylo docela horko. Zůstal jsem s pejsky sám, Ljuba odjela do práce. Najednou koukám, že nejsem sám s pejsky. Jsem sám jenom s jedním, s Garinkou.
Nora nemůže do schodů, ale protože jsem ji nikde nenašel, napadlo mě, že se snad něco stalo a vyběhla po schodech (ona technicky vzato umí běhat po schodech). Nebyla v patře. Ani v přízemí a nevynechal jsem ani komůrku pod schody, kde máme smetáky. Proběhl jsem všechny její skrýše v křovinách, a že naše zahrada nemá rozlohu Průhonického parku.
Našla se? Našla. Nereagovala na volání a pískání. Prostě – splynula s hlínou v nejhustším křovisku nedaleko popelnice.
Už vím, kde ji příště hledat.
A kde je červená Nora?
V úterý jsem sliboval červenou Noru na zítřek a kde nic, tu nic, připomněl mi přítel Jiří Knébl (server Woleschko). Velmi se omlouvám, pro červenou barvu jsem si jel až ve středu, takže natírání začne dnes, ve čtvrtek.
Mohl bych zřídit anketu, abyste se pokusili odhadnout, kdo se začervení dřív, jestli Gari nebo Nora. Asi byste tipovali Gari, protože Gari je průzkumník, jenže Nora dovede být taky pěkné prase, mohl bych vyprávět. Rozhodování by bylo těžké a výsledek hodně vyrovnaný.
Prozradím, jak to dopadne: červený a zaprasený budu já.
Ach jo...
Z tónu titulku si budete myslet, že jsem na natírání rezignoval a tudíž se Den Červených Psů nekonal.
Omyl. Natíral jsem celé dopoledne, celou dřevem obloženou část západní fasády našeho zvolského mrakodrapu. Červení psi se nekonali. Gari, ta ani nevylezla z domu a zůstala na svém křesílku. Nora se občas na mě přišla podívat, jak tam mávám štětkou a zase odešla. Bílá a čokoládově hnědá, bez červených skvrn.
Jak je to možné? Natíral jsem vynikajícím krycí lakem od firmy Caparol, odstín RAL 3009 Oxidrot, a ten je tak kvalitní, že nedělá kapky a necáká. Takže štafle vám může držet i Sněhurka. Bude-li chtít, ovšem.
Jo, zaprasený jsem vskutku byl, a co zajímavé: flek nemám na pracovních kalhotách, ale na civilních, ze kterých jsem se převlík a uložil stranou, aby se jim nic nestalo. A stalo.