27.11.2022 | Svátek má Xenie


BEST OF HYENA: Ona mě nechtěla

15.10.2022

Ona mě nechtěla

Je to už dávno, co se mi to občas taky dělo, hodně dávno, zamlada, když jsem se zakoukal a ona ne a ne opětovat. Vzpomínal jsem na to o víkendu, když jsem byl na scifistickém setkání v Bílovci, je to na severní Moravě, kousek od Studénky. Jedna kamarádka tam měla pejska, fenečku. Chodila mezi námi, nechávala se pohladit, podle mě od každého – jen ne ode mne.

Nebyl jsem neodbytný, nenadbíhal jí. Spoléhal jsem, že musí poznat svým instinktem canisfila neboli milovníka psů. Navíc, naše Gari s Norou se ochotně nechávají hladit i při náhodném setkání na ulici. Chápu, že to nijak nesouvisí s onou fenečkou v Bílovci, neplatí že když Gari s Norou ano, tak fenečka v Bílovci taky ano a přijde a já si ji budu moct pohladit.

Překonám to. Překonal jsem dávná „ne“ z doby mládí. Ale bolet to bude. Minimálně do zítra.

Vrátnej
To sluníčko byl čert dlužen. Proč? Protože svítí. Podmanivě, vtíravě, podpásově, je to klamavá reklama. Mě nedostane, zato pejsky, duše důvěřivé, ty ano. Kouká Nora z okna, vidí sluníčko a chce se válet na trávníku. Vypustím ji na zahradu. Je jí zima. Vrátí se. Mezitím ji viděla Gari, jak jde na zahradu, a chce taky. To už se Nora vrací, dveře jsou otevřené, Gari vyjde, aby se podívala, jestli něco nepřehlédla a zatím Noře šrotuje v hlavě, že přece jenom ta zima venku nebyla tak velká , a jde se podívat, aby se přesvědčila, jak to je a ve dveřích se potká s Gari, která jde dovnitř. Vevnitř Gari přemýšlí, jestli ta Nora, tím že jde ven, na něco nepřišla a že by bylo dobré se o tom přesvědčit…
Krucinál, ať začne pořádnej studenej prochcanej podzim!

Případ s pizzou
Občas si koupím u nás v sámošce pizzu. V mrazáku jich mají na výběr několik druhů, beru šunkovou. Nejsem sám, šunková vykoupena, jak jsem dnes zjistil. Volil jsem mezi špenátovou a havajskou, špenátová leze do zubů, volba padla na havaj. To je mix šunky a ananasu.

Peču to v troubě a okrajíček dávám pejskům. Jsou to velcí milovníci pizzových okrajíčků. Zatím to byla šunka, dnes havaj. Ananas.
Reakce? Hnusná. Přičichly (pes vždycky přičichne) a pravily „hnusná“.

Máte za to, že odmítly sežrat okrajíčky? Co vás nemá. Že je berou jako „hnusné“ pozná en moje znalecké oko podle toho, že se vrhly k miskám o tři tisíciny vteřiny později, než kdybych jim naservíroval jako obvykle okrajíčky ze šunkové pizzy.

Zatracená vopice nevděčná
Ona se mnou snad nemluví? Je středa večer, končím práci na Neviditelném psu a Hyeně, a kdo je tu se mnou? Garina, kdežto Nora šla spát na svůj pelech v ložnici. Ne snad, že by Neviditelňák zítra kvůli tomu nevyšel, ale co ji to popadá, že se tak chová?
Zítra se jí na to budu muset zeptat.

Vždycky něco poprvé
Tentokrát se to stalo mému autu. Navštívil jsem syna Davida, parkoval na zahradě. Vítali mě i jeho dva pejskové. A já, jestli bych je nepustil do kufru. On když jede dovnitř, otevře kufr a oni naskáčou.

U nás jme zavedení na pejsky na zadním sedadle, mám na to speciální plachtu, jsou spíš ve vaně než na sedadle. Takže do kufru. Naskákali do kufru, radovali se a štěstí pejsků, moje štěstí.
Ale příště, až povezu naše pejsky, budou se náramně zajímat, copak jsem to asi v tom kufru vezl.

PP

Foto David Neff